Co se týká té odezvy, tak minimálně ty odezvy, které dostávám já, jsou tak z 90 % pozitivní a lidé mi děkují za to, že už byl čas zralý a že jsem do Norimberka na toto krajanské setkání jel.

Ale k vašemu dotazu. Co se týká poválečného uspořádání nebo voleb z roku 1938, tak jenom když se podíváme chronologicky na tu celou záležitost, tak je to záležitost stará osmdesát, sedmdesát let. To znamená, že lidé, kteří tehdy měli právo volit, tak dnes už všichni jsou na věčnosti. Takže to setkání, které se v současné době koná, jsou buď děti nebo lidé narození po válce. Tedy tehdejší děti, lidé, kteří ještě pamatují ty válečné a poválečné události, tak jsou dnes ve věku zhruba osmdesátníků.

Co se týká poválečného uspořádání, to je samozřejmě věc jedna, ale je velice zajímavá skutečnost následující. Já jsem po podepsání česko-německé deklarace v roce 1997 byl přizván tehdejším spolupředsedou česko-německého diskusního fóra Pavlem Tigridem a jeho německým partnerem Günterem Verheugenem k členství v této dnes koordinační radě česko-německého diskusního fóra. A jeden z hlavních úkolů bylo tehdy vytvořit srovnávací studii právních předpisů, jak se jednotlivé země stavěly k problematice německých menšin na svém území a k problematice kolaborantů nebo válečných zločinců. Z toho vyplývá celkem velmi jednoznačný rozdíl. Země, které byly později součástí svobodné části Evropy s německými menšinami, jako je např. Dánsko, Belgie, Francie, Holandsko, Itálie, tak se touto otázkou zabývaly optikou politickou. To znamená váleční zločinci, nacisté, kolaboranti byli po právu potrestáni, zatímco země, které se staly součástí sovětského impéria, řešily tuto otázku optikou etnickou. To znamená tam se nezkoumala vina či nevina, ale pouze etnický původ, na základě kterého byli tito lidé vyhnání ze svých domovů. A to se často stávalo i tak - a tady mohu mluvit i na základě zkušeností z vlastní rodiny - že třeba Židé německého jazyka, kteří vůbec přežili to nacistické běsnění, tak poté byli po návratu z koncentračního tábora zařazeni do nových transportů a jako tentokrát Němci byli tedy odejiti ze svých domovů. To znamená tento princip kolektivní viny na základě etnického původu je prostě nepřijatelný a je třeba ho odmítnout.

Já jsem se neomlouval za vyhnání, to udělal už pan prezident Václav Havel. Já jsem se přihlásil k této myšlence z roku 1990, stejně jako tedy k další kontinuitě, zmínil jsem česko-německou deklaraci z roku 1997, která se touto problematikou zabývá, poté gesto tehdejšího premiéra Jiřího Paroubka, omluva sudetoněmeckým antifašistům, na které vlastně dopadla dvakrát ta pěst osudu - v době nacismu pro jejich politické přesvědčení a po válce pro jejich etnický původ. Poté premiér Petr Nečas v bavorském zemském sněmu v roce 2013 rovněž se vyslovil na toto téma a vicepremiér naší vlády pan Pavel Bělobrádek v loňském roce ve svém videopozdravu na krajanském sdružení se rovněž této problematice věnoval. To znamená, že jedna věc jsou právní záležitosti a jedna věc jsou tedy excesy, ke kterým došlo. To bylo opravdu násilí velmi brutálního charakteru. Myslím, že všichni si asi dovedeme představit, že opravdu to byly věci hrozné. Samozřejmě v kontextu druhé světové války a zločinů nacismu to lze do jisté míry pochopit, ale nelze to omluvit.

A s dovolením, pane poslanče prostřednictvím paní předsedající, vy jste znovu zopakoval tu optiku, kterou se tehdy celá ta záležitost děla. To znamená mluvíte o sudetských Němcích. Oni nejsou žádní ti Němci nebo ti Češi nebo ti Židé. Vždycky jsou to konkrétní lidé s konkrétní odpovědností, protože jestli se člověk narodí příslušníkem toho či onoho etnika, přece vůbec nic nevypovídá o kvalitě života toho člověka, ale teprve to, jak ten člověk žije. (Předsedající: Váš čas, pane ministře.) Děkuji. A to bohužel zkoumáno nebylo. Takže znovu říkám jako jádro, nelze dávat rovnítko mezi etnickou a politickou příslušnost.