Rozumím strachu lidí z chudoby a války a chápu ho. Násilný útok na budovu Národního muzea a snaha strhnout ukrajinskou vlajku jako vyústění demonstrace, na níž je požadován mír a vyjednávání, jsou ale nepřijatelné. A je to jen jedna z absurdit akce pana Rajchla.

K tomu, abychom čelili hrozbě chudoby, jíž se část spoluobčanů obává, má náš stát dostatek funkčních nástrojů v podobě robustního sociálního systému. Ten nikoho nenechá bez pomoci a ještě zdaleka ho nevyužívají všichni, kdo na to mají nárok.

Pokud jde o další požadavky organizátorů, zejména zastavení pomoci Ukrajině, ty jsou spíš projevem mravní bídy organizátorů než čehokoliv jiného. Za tím, že si ČR plní své spojenecké závazky, si pevně stojím a jsem rád, že je to i převažující názor české veřejnosti.

Nařčení z cenzury je pak v situaci, kdy lidé svobodně na náměstí i jinde projevují své názory, naprosto absurdní. Cenzurou zavání spíše to, když někteří mluvčí na demonstraci vzkazují médiím, jak se mají či nemají chovat. Nechme to na médiích samotných.

Zcela nepřípustné jsou pak násilné projevy, jaké jsme viděli v závěru demonstrace, kdy se část účastníků pokusila strhnout vlajku z budovy Národního muzea. Očekávám, že organizátoři se od těchto projevů násilí distancují. Vyvolává to totiž dojem, že celá tzv. demonstrace proti bídě byla jen zástěrkou proruské provokace, a k takovým projevům rozhodně nemůžeme být tolerantní.