Speciální výbor Evropského parlamentu zabývající se finančními zločiny však loni mezi daňové ráje v EU zařadil zemí sedm (ZDE). V sedmičce zemí bylo – možná trochu překvapivě – i Maďarsko.

Tento speciální výbor byl založen v roce 2018 a měl se věnovat pozadí skandálů jako například Panama Papers, které přiblížily rozsah odvádění zisků a majetků do daňových rájů. Mimo doporučení, že by Slovensko a Malta měly udělat vše pro to, aby vyřešily vraždy novinářů odhalujících finanční zločiny (což se dosud nestalo), označila za problém právě těchto sedm zemí. Ty umožňují velkým korporacím vyhýbat se daním a tím poškozují ostatní země Unie i své vlastní občany.

Maďarsko na daňový ráj snad působí málo exoticky – jeho snaha stát se daňovým rájem zatím trvá pouze několik let. Právě nalákání nadnárodních korporací – často těch německých – do země tím, že jim vytvoří příznivé daňové prostředí, považuje Viktor Orbán za jeden ze svých hlavních úspěchů. Bližší pohled však ukazuje, že to je za cenu špatných pracovních podmínek a klientelistických vazeb.

Hungary First?

Firmy nabízející „offshore poradenství“ vykreslují Maďarsko jako zemi se stabilním politickým systémem, která umožní většině cizinců snadno získat víza, poskytuje firmám daňové výhody a nabízí snadnou integraci do místní ekonomiky. Maďarsko sice chce vypadat jako země hrdinně odporující migraci, realita je ovšem složitější, zvlášť pokud máte peníze. V minulosti země například umožňovala bohatým investorům ze zahraničí trvalý pobyt za přísně kontrolované investice, které mělo pod palcem pouze několik málo firem. Jednalo se především o lidi z Číny. Přísně kontrolováni však nebyli samotní příchozí, jelikož se do programu dostal například ruský občan s kriminální minulostí nebo syrský muž podezřelý z mezinárodního praní špinavých peněz.

Viktor Orbán má mezi svými zahraničními fanoušky pověst politika, který jako jediný v EU upřednostňuje „zájmy vlastního národa“. Ve skutečnosti se však může přetrhnout, aby nadnárodním korporacím, projektům a jedincům z mnohdy autoritářským zemích umožnil do Maďarska co nejsnazší vstup – pomohl například Číně se podvodem vyhnout daním a jiným poplatkům při prodeji čínských výrobků do Evropy. To samozřejmě poškozuje firmy evropské.

Ironické je, že ani při nižší daňové sazbě nedostane Maďarsko svůj právoplatný podíl. Není nutně pravda, že pokud daně snížíte, korporace se vám za to „odvděčí“ tím, že z nízké daně vše do puntíku zaplatí, a ještě si u vás nechají zdanit zisky ze zemí s vyšší sazbou. Podle studia Petra Janského a Sarah Godar z Institutu ekonomických studií na FSV UK v letech 2011–2016 přišlo Maďarsko kvůli přesouvání zisků do ještě „příznivějších“ daňových rájů o jednotky miliard eur, a to pouze od německých korporací. Orbánovo Maďarsko se v Evropské unii staví proti jakékoli legislativě bojující s daňovými ráji, nedá se ovšem říct, zda na tom země jako celek vůbec vydělává.

Montovna Evropy

Orbánova ekonomická strategie na první pohled nicméně působí úspěšně. Několik let před pandemií měla země velmi slušně rostoucí HDP (ZDE) a klesající nezaměstnanost (ZDE) – právě s jejím skokovým nárůstem po roce 1989 měla země velké problémy. Jak ale vypadá ona zaměstnanost? Orbán láká velké korporace nejen na příznivé daně, ale i na nízké mzdy a špatné pracovní podmínky zaměstnanců. Byl to právě návrh zákona přezdívaného „otrocký“, který vzbudil protesty nejen opozice, ale i obyčejných dělníků. Povolený roční počet přesčasových hodin zvýšil ze 250 na 400 a dovolil je proplácet v období do tří let. Maďaři by tedy měli nejen více pracovat za nijak zvlášť dobré mzdy, ale taky si na svůj zasloužený výdělek déle počkat. Země tedy měla před koronapandemií tak nízkou nezaměstnanost i proto, že prostě najela na strategii montovny.

Jak moc Orbánův model funguje, ukazuje především obrovský odliv mladých Maďarů ze země, jelikož za hranicemi najdou lepší pracovní podmínky a vyšší mzdy. O tato pracovní místa často nestojí. Orbán je tedy stejně musí „lepit“ migrací, na kterou pak v médiích nadává. Dělníci ze zemí jako Ukrajina a Srbsko (ZDE) jsou ochotni pracovat i za nepříliš příznivých podmínek (například na několikaměsíční pracovní smlouvy) a byznys náborových agentur shánějících levnou pracovní sílu tedy jen kvete.

Kdo z toho vlastně má užitek

Orbán se často pasuje do role jediné opozice, která v rámci EU existuje proti Německu v čele s Angelou Merkel. Jeho vztahy s Německem jsou ale mnohdy vřelejší, než jak je Orbán prezentuje. Od německého Bunderwehru například Maďarsko nakoupilo víc zbraní než samotní Němci.

I přes zdánlivě velké konflikty nebyla německá vládnoucí CDU-CSU mezi stranami, které chtěly Maďarsko vyloučit z frakce EPP Evropského parlamentu kvůli ohrožení demokracie v zemi. Orbánovi se povedlo si kolem sebe vystavět kruh německých přátel, mezi kterými jsou jak politici (především z CSU a středové FDP), tak němečtí businessmani, jejichž společnosti dostávají od Maďarska kromě nízkých daní i štědré dotace.

Mezi ně patřil například Martin Winterkorn, který v roce 2015 musel rezingnovat jako CEO Volkswagenu poté, co se provalilo, že firma podvedla úřady i zákazníky po celém světě obcházením emisních testů. Některé tyto firmy Orbánovi bohužel podle reportáže Direkt 36 pomáhají omezovat svobodu tisku. Pro médium kritické k vládě je obtížné sehnat jakékoli příjmy z inzerce – firmy tuto spolupráci nezávislým médiím odmítají, protože se bojí, že by mohly upadnout v nemilost Orbánovy vlády. Je to jakási měkčí varianta toho, jak si pojišťuje své obchodní partnery a jejich politickou loajalitu nedemokratická Čína.

Nabízí se tedy otázka, kdo z Orbánovy ekonomické strategie vlastně profituje. Jak jsem říkal v minulosti, patří Maďarsko mezi země, kde si dotace rozkrádají Orbánovi nejbližší. Strategie daňového ráje se tomu velmi podobá – Orbán se sice tváří, že lákání nadnárodních korporací na nízké daně a dotace prospívá celé zemi, realita je však taková, že tím pomáhá především sám sobě.