Vážený pane předsedo, vážené paní senátorky, páni senátoři. Už potřetí cítím povinnost se vyjádřit k problému, který se dlouhodobě řeší v Senátu. Je to k problému NP Šumava. Tentokrát se týká petice, která má název „Za zelené lesy Šumavy“. Když se mě moji známí, kteří byli na Šumavě, ptali, jestli už jsem tu petici podepsal, tak jsem jim říkal, že ne a zeptal jsem se, jestli ji četli. A oni mi vysvětlili, že je zastavil někdo s podpisovými archy, zeptal se, jestli chtějí, aby Šumava byla zelená, a oni to podepsali. Samozřejmě kdyby za mnou někdo přišel s takovýmhle přáním, tak bych to podepsal také.

Jenomže trošinku se asi liším s petenty v tom, jakým způsobem se k těm zeleným lesům na Šumavě dobrat. Možná, že to někdo ode mě slyšíte podruhé, Šumavě se věnuji dlouhodobě a poprvé jsem se tam s kůrovcem setkal v roce 1993, kdy začínala kůrovcová kalamita. Byl jsem tam tenkrát s ředitelem Lesů ČR, Ing. Olivou, byl tam taky Josef Vágner, bývalý ředitel zoologické zahrady, který je lesník. Stáli jsme na kopci, dívali jsme se na Velkou Mokrůvku a Vágner říkal: „Já jako lesák odhaduji, že tam je 15 000 kubíků dřeva napadeného kůrovcem.“ Byla to taková dvě ohraničená kola. „Já, kdybych tady hospodařil, tak bych v noci nespal. Nasadil bych veškerou techniku, abych ty stromy vyporážel, dřevo bych asanoval, udělal bych ochrannou zónu a zabránil bych té hrůzné katastrofě, která se sem blíží.“ A já jsem mu říkal: „A co to nechat na přírodě?“ Já jsem ho spíš provokoval tou myšlenkou. A on mi říkal: „Vendo, počítat s tím, že příroda si v horizontu 200 – 300 let pomůže sama, je strašně neodpovědné a krátkozraké.“

Já jsem se tam odsud vrátil. A když jsem tam na to samé místo přijel o 3 roky později, tak jsem se zhrozil. Protože nejenom Velká Mokrůvka, ale všechny kopce kolem, i to místo, na kterém jsme stáli, bylo rezavé. Já jsem tam byl v polovině května, točili jsme tam tok tetřeva, a všude pršelo jehličí. Sníh byl rezavý jehličím, vypadalo to hrozně. O rok později to bylo ještě horší. Tam některé stromy už praskaly, padaly.

A já, když jsem přijel zpátky do Plzně, tak jsem šel na státní zastupitelství a chtěl jsem podat podnět k stíhání neznámého pachatele pro veřejné ohrožení. A tam se mi vysmáli. A, představte si, že já jsem tam potom v dalších letech jezdil, a ono to nezaznamenáte hned. Ale když jsem tam byl v roce 2006, pak v roce 2010, tak jsem najednou viděl, ta Velká Mokrůvka, na které původně stály ty suché kostry těch stromů, zelená.

A já jsem si říkal, ona si ta příroda pravděpodobně dokáže pomoct opravdu sama. Dneska když tam přijedete, je tam krásný zelený les. A mě strašně mrzí, že to nevidí ten Josef Vágner, který tam byl se mnou a mluvil o horizontu 200 nebo 300 let. Ono opravdu to tam šlo.

Já se domnívám, že smyslem petice je oslabit vliv a rozhodování Národního parku Šumava. Šumava je jedna z posledních neohlodaných kostí privatizačních a láká lidi ze všech stran. Když jsme pořádali ten kulatý stůl a mluvili odborníci a já jsem slyšel, jak hydrolog říká o svých poznatcích a jeden z petentů mu říká: „Vy jste sice odborník a profesionál, ale já se řídím zdravým selským rozumem,“ tak mě to nepřesvědčilo. Domnívám se, že vedoucí parku spolu s ministerstvem životního prostředí se o Šumavu stará dobře. Je to les s perspektivou. Je to příroda s perspektivou. A myslím si, že v současné době se vedoucí Národního parku daří hledat i kompromisy s obcemi, alespoň s některými, i s ochránci přírody.

Hodnotit některé lokality pohledem současnosti je krátkozraké. Protože my ani nevíme, co současné změny klimatu podporují a co ovlivňují doopravdy. Je tady šance, že příroda si pomůže sama. A až pojedete na Šumavu a budete třeba 50, 70 km daleko od Šumavy, všímejte si cestou lesů, kterým pomáhá člověk pomocí pily, harvestorů, herbicidů, a srovnávejte. Až přijedete na Šumavu, srovnávejte. Děkuji.