Klasický vedoucí má nějaké podřízené pracovníky, nějakou odpovědnost. V Senátu je téměř 30 funkcí místopředsedů výborů zřizováno hlavně s cílem dát loajálním zákonodárcům trafiku resp. diplomaticky řečeno příplatky za vedení. Situace došla tak daleko, že v Senátu už je více funkcionářů, než senátorů a senátorek se základním platem.

Uvedu dva příklady: Jeden předseda + 4 místopředsedové ve výboru, který má 9 členů nebo 5 funkcí + šestá funkce předsedy podvýboru ve výboru, který má 10 členů. Podotýkám, že „příplatky za vedení“ nejsou 5 tisíc korun, ale násobně více.

ČSSD dotáhla systém k „dokonalosti“

V desátém volebním období se ČSSD podařil „husarský kousek“. Při počtu 33 senátorek a senátorů (cca 40% všech mandátů), obsadila 25 lukrativních pozic se zvláštním příplatkem (cca 60% z celkového počtu lépe placených pozic). 3 ze 4 zástupců ČSSD tedy v minulém volebním období pobírali „zvláštní odměny“. Vypadá to, že Boží mlýny opravdu melou. Z 10-ti mandátů, které ČSSD obhajovala, získala 2.

Senát by si zrušení zasloužil (ve stávající podobě)

Minulý týden jsem si dovolil kritizovat, že ČSSD má příliš mnoho trafik. Podle informací, které mám od jednoho z vyjednavačů, se předseda klubu ČSSD velmi rozčílil. A k nadávkám neměl daleko ani šéf dalšího klubu. Mělo zaznít vyjádření, že je politicky odepsaný nejen Michálek, ale i senátorský klub, který by Michálka vzal do svých řad!

Proto nevzniknul Klub pro transparentnost, který mohl mít zákonodárce zvolené s podporou menších stran a hnutí. Při stávajícím složení Senátu stačí, aby se pár předsedů klubů dohodlo, že žádný návrh, který připravím já nebo mí kolegové, nebude brán vážně. Otázkou ale je, zda se s takovou trucovitostí a vztekem politicky neodrovnají sami. :-)

Každopádně to, co se odehrávalo minulý týden v Senátu, může Senát odrovnat jako celek. Jednalo se hekticky, ale nikoliv v první řadě o zákonech. Kolegové běhali po Senátu jako slepice (nebo spíš kohouti) po flusu. Bohužel i osobnost, které jsem si zatím vážil, zapomněla v honbě za trafikou (resp. za klubem, který ji zajistí) na slib, který dala.

Vrcholem byla servilita jedné kolegyně vůči „mocným pánům“, s níž se distancovala od „bezmocného“ Michálka. Člověk si pak říká: „Co se systémem, v němž i vážené osobnosti lezou do kanceláří (nechci-li použít slovo, které má slabiku „ři“ na začátku) předsedů politických klubů, aby se pro systém nestaly personou non grata?“

Odpověď, která se nabízí, je jednoduchá: „Zrušit systém.“ Už pan Čapek byl názoru, že politické strany jsou největším nebezpečím pro demokracii. Straníci často připomínají maturanty, kteří na plese tančí s plachtou na peníze. Při tanci nicméně nezní „money, money, money“, ale „funkce, kluby, strany“. A straníci se o plachtu mohou tahat tak, že ji roztrhnou. Potřebujeme osobnosti, které zemi nebudou tahat do stran, ale kupředu.

Potřebujeme větší vliv profesionálů v Senátu

20 let od obnovení činnosti Senátu se otevřela diskuse o tom, zda jeho složení a kompetence neorganizovat jinak. Jeden z návrhů byl, aby Senát představoval komoru pro regiony. Fakticky by tak byl obsazován starosty nebo hejtmany. To by nicméně vedlo k tomu, že by v Senátu dominovalo hnutí Starostové (a nezávislí) resp. jen jedna z profesí.

V Senátu je dnes 9 výborů, které v zásadě pokrývají oblasti jednotlivých ministerstev:

1) Vzdělávání, věda a kultura
2) Doprava, průmysl, finance
3) Justice a ústavní pořádek
4) Zemědělství a životní prostředí
5) Místní (regionální) rozvoj
6) Obrana a vnitřní bezpečnost
7) Zahraniční politika
8) Sociální zabezpečení
9) Zdravotnictví

Pokud by volba do Senátu probíhala na profesním půdorysu, za každou oblast by bylo právě 9 expertů. Například 9 akademiků (umělců) pro první oblast, 9 starostů (hejtmanů) pro pátou oblast nebo 9 lékařů pro oblast zdravotnictví. Každé 2 roky by stačilo pouze jedno kolo voleb s tím, že mandát by získaly první 3 osobnosti s největším počtem hlasů.

Kandidátní listiny by nesestavovaly politické strany, ale např. akademické senáty, profesní organizace (Hospodářská komora, Agrární komora) či odborové svazy (pro oblast sociálních věcí). Politici by nemluvili ani do toho, kdo bude šéfem výboru. Vždy by se jednalo o osobnost s největším počtem hlasů z voleb. Místopředsedové by nemuseli být 4, ale 2.

Silný mandát, silné kompetence

V naší zemi jsou značně nevyvážené kompetence ústavních činitelů. Prezident má např. pravomoc jmenovat 7 členů bankovní rady bez výběrového řízení i bez souhlasu komor Parlamentu. 7 ekonomů má pod sebou aktiva České národní banky v objemu přes 1 600 miliard korun. To je větší objem, než celý roční státní rozpočet. Rozhodnutí bankovní rady např. o kurzu koruny může mít na hospodářství dopad v řádu přes 100 miliard korun.

Naproti tomu Senát, kde působí 81 senátorek a senátorů, neměl pravomoc zastavit např. zákon o církevních restitucích, kde se jednalo o částku přes 100 miliard korun ani podporu solárního byznysu v řádu až 600 miliard korun nebo penzijní reformu, v níž se také točí stovky miliard. Proto je důležité vést debatu o tom, zda u zákonů, které mají značný finanční dopad, nevyžadovat souhlas obou komor Parlamentu tak, jako např. u volebních zákonů.

A nebál bych se jít ještě dál. Nebránil bych se pravidlu typu: „V případě, že např. expertní výbor pro zdravotnictví nedoporučí ke schválení zdravotnickou reformu, Senát by usnesení výboru mohl přehlasovat jen tří pětinovou většinou senátorů a senátorek.“ Doplňkově by mohl každý expertní výbor doporučit jednou za 2 roky k rozhodnutí 1 zásadní otázku v referendu, které by se konalo v den voleb třetiny profesionálů do Senátu.

Zjednodušeně shrnuto: Hlas profesionálů by měl mít větší váhu, než hlas straníků!

Převzato z blogu autora.