Bezdomovci trápí nejedno větší i menší město. Už dávno neplatí, že problematika bezdomovectví sužuje pouze metropole a velkoměsta. Dnes se s nimi potýkají i krajská a okresní města, jako např. Zlín nebo Uherské Hradiště. Většina radnic je bezzubá v tom, jak bojovat s bezdomovci, kteří opakovaně tropí přestupky a nejsou schopni akceptovat ani elementární pravidla mezilidského soužití. Pokuty na ně neplatí, protože je nemají z čeho platit, a tak městští strážníci jen krčí rameny a vysvětlují nespokojeným občanům měst, že nemají dostatečnou legislativní oporu v tom, jak se vypořádat s recidivujícími bezdomovci.

Proto jsem před časem přišel v Senátu s novelou přestupkového zákona, která měla radnicím vrátit možnost pravidla dvakrát a dost. Tzn. vykázat z daného města takového bezdomovce, který alespoň dvakrát poruší zákon, tedy spáchá přestupek. Tato pravomoc radnice byla již dříve zakotvena do české legislativy, fungovala několik let bez problémů a byla skutečně účinným bičem na nejen na problémové bezdomovce, ale i na jakékoliv jiné osoby, páchající přestupky.

Bohužel na dubnové schůzi Senátu chyběly pouhé dva hlasy k tomu, aby horní komora parlamentu schválila tento můj senátní návrh zákona, který jsem nepodal sám. Podepsala se mi pod něj řada senátorů, zejména právě z řad starostů. Pouhé dva hlasy rozhodly o tom, že zákon ani nebudou moci projednat poslanci a obce se dál budou bezradně potácet s tím, jak vyhnat s historických center či frekventovaných míst právě např. bezdomovce, kteří tropí nejen ostudu, ale také stále dokola páchají přestupky. Se skupinou senátorů jsme se snažili alespoň o nějakou formu obrany pro samosprávy a spořádané občany měst. Nabídli jsme řešení a jsem smutný z toho, že jsme v této snaze skončili osamoceni. Kolegové pouze silně kritizovali náš relativně přísný přístup k řešení situace, ale sami nenabídli žádné řešení. Přitom jejich kritika vesměs plavala zcela na vodě.

Tak například. Často nám kritici vytýkali protiústavnost. Vzhledem k tomu, že sankce byla již součástí přestupkového práva dříve a dodnes se nenašel nikdo, kdo by protiústavnost u Ústavního soudu napadl, je zřejmé, že kritika této údajné protiústavnosti je ryze politická a účelová. Zákaz pobytu nijak nezpochybňuje svobodu pohybu a pobytu a omezuje ji pouze tak, jak požaduje ústava, tedy v mezích zákona a na základě zákona.

Účelovost debaty o tom, zda přijmout či nepřijmout zákaz pobytu, se pak projevovala na plénu Senátu zejména v tom, že kritici návrhu hovořili o tom, že namísto trestů bychom měli s přestupci pracovat a snažit se jim pomoci dostat se z nepříznivé sociální situace, která je prý tím důvodem, proč páchají přestupky. Na debatě bylo vidět, jak se zapomíná na to, že v mnoha případech se přeci vůbec nejedná o takové lidi, kteří „kradou, aby se najedli“, ale o ty, kteří porušují zákon zcela dobrovolně a pomoc vůbec nechtějí. Samozřejmě nejde jen o bezdomovce, ale také o různé „výrostky“, kteří porušují zákon, a není možné je potrestat, protože uložení pokuty takovýmto lidem je neúčinné.

Vždyť se tady nebavíme o lidech, kteří jednou v noci uspořádali párty na lavičce v parku, ale o lidech, kteří dlouhodobě žijí ze sociálních dávek a zneužívají své beztrestnosti ve vztahu k městské policii! Často se hovořilo o snaze vykázat z měst bezdomovce, o pomoci psychicky nemocným lidem, ale zcela se zapomnělo na narkomany, kapesní zloděje, prostitutky či různé výrostky, kteří narušují noční klid a provokují násilné potyčky v restauracích.

Samozřejmě, že s některými lidi musíme sociálně pracovat. To se ale děje. Přece ale není možné, abychom jim odpouštěli tresty, abychom jim tolerovali porušení zákona. To není kriminalizace chudoby, to je projev novodobé „třídní nenávisti“ ke střední a vyšší třídě. Chudým zločiny odpouštějme a bohaté trestejme? Co přijde po argumentaci sociální pomocí? Sociální pomoc namísto trestů vězení v případě trestných činů?

Zákaz pobytu jako správní trest byl velmi dobře odlišen od trestněprávní sankce, a to splněním více omezení. Když se podíváme do zahraničních právních úprav, vidíme, že v nich je často přistupováno k mnohem razantnějším krokům proti přestupcům a je běžné, že dochází dokonce k ukládání krátkých „několikadenních“ trestů vězení, a to právě za správní delikty. Takové příklady najdeme např. v Polsku, Velké Británii, Irsku, Rakousku, apod.

Pokud je v zahraničí běžné za přestupek omezovat svobodu uložením vězení, pak stěží můžeme říkat, že zákaz pobytu je protiústavní! Zákaz totiž pouze určitým, přesně vymezeným způsobem, omezuje pohyb konkrétním osobám, které se opakovaně nechovají v souladu se zákonem. Co je na tom protiústavního? Pokud bychom omezení pohybu osob na určitém místě považovali skutečně za protiústavní, jak bychom se dívali na ukládání zákazů činnosti nebo na statisícové či dokonce milionové pokuty? Ty přeci mohou být ve svém důsledku mnohem bolestivější a mohou mít ještě větší dopad na život dotčených osob než nějaký prostý zákaz chodit do parku uprostřed města.

Trvám na tom, že zákaz pobytu nebyla nijak extrémně přísná sankce, kterou by bylo možné považovat za nepřiměřenou ve smyslu práva, natož pak dokonce ústavního práva. Z návrhu navíc jasně vyplývaly i další věci – např. že trest by mohl být uložen pouze za závažné přestupky, navíc se nevztahoval ani k pobytu osob a místům, kde se trvale zdržují. Týkal se pouze těch míst, kde recidivisté takzvaně „tropí hlouposti“ – tedy parků, prostranství před školami a veřejnými budovami, nákupních center, ale třeba i náměstí či sídlišť.  Mohlo by se však jednat také o sportovní stadiony, kam mohlo být možné zakázat vstup fotbalovým fanouškům, kteří se tam trvale dopouštějí výtržností.

Proti možné protiústavnosti pak hovořila další řada i skutečností. Třebaže každý se vždy může proti rozhodnutí správního orgánu odvolat a nejedná se tak o žádnou zvůli či svévoli přestupkových komisí. V přestupkové komisi zasedají právníci, navíc včas podané odvolání proti rozhodnutí o přestupku má odkladný účinek. V neposlední řadě má přestupce možnost obrátit se na soud. Neopomíjejme navíc princip soudní kontroly správy a rovněž princip objektivní odpovědnosti státu za nezákonná rozhodnutí a nesprávný úřední postup.

Nejsem v politice dlouho, ale nikdy si nezvyknu na alibismus některých mých kolegů. Na to, že ztrácejí kontakt s realitou, kontakt s lidmi ze svých obcí a měst. Kontakt se svými voliči…
 Každý, kdo někde žije a vnímá život kolem sebe, přeci ví, že pokuty jsou právě v těchto případech často nevymahatelné a zákaz pobytu mohl být jediným skutečně účinným nástrojem. Nově navrhovaný trest vycházel z potřeby zajištění veřejného pořádku i ochrany lidských práv a svobod před možnými negativními zásahy. Zákaz pobytu by tedy byl v zájmu ochrany slušných lidí zcela přiměřený. 

V této souvislosti je také třeba odkázat na ústavní zákony, které zaručují každému občanovi právo na ochranu vlastnictví, života, zdraví a majetku. Pokud není stát schopen chránit tyto práva a hodnoty, pak je zřejmé, že by měl přijmout taková opatření, aby této ochrany schopen byl a neměl by nechat recidivisty, kteří zasahují do práv jiných, bez účelného trestu. To pak může stát rovnou nechat občany, aby se sdružovali v domobranách, jako tomu bylo dříve. A dost možná k tomu současná politika spěje…

(převzato z Profillu)