Ačkoliv se tato předloha tváří, že má výhradně bohulibé cíle, jsem přesvědčen o tom, že jde skutečně jen o falešný obraz, který zakrývá podstatu, a sice že se jedná o další z nesmyslných regulačních návrhů, který pokřivuje tržní prostředí a z lidí činí hlupáky, kteří nejsou schopni nést odpovědnost za vlastní život.

Nejpodstatnější část novely tvoří regulace týkající se prodeje tabáku a tabákových výrobků, která je jakýmsi předkolem boje o zákaz kouření v restauracích. Rozdíl je snad jediný. Tuto regulaci přijmout musíme, neboť se jedná o implementaci evropské směrnice a nemáme tedy bohužel na vybranou. To ale ještě neznamená, že bychom s tímto návrhem nemohli polemizovat, kritizovat jej a zpochybňovat jeho očekávané dopady.

Ač jsem nekuřák a ač jsem si dobře vědom rizik spojených s kouřením, domnívám se, že přísná regulace v této oblasti nic nepřinese a její dopady budou naopak negativní. Návrh Evropského parlamentu promítnutý do novely zákona o potravinách a tabákových výrobcích dle mého soudu ani jediným svým dílčím opatřením nepovede k zásadnímu poklesu spotřeby tabáku. Opravdu se někdo domnívá, že sebeodpudivější přebal krabičky odradí kuřáky od toho, aby se svým zlozvykem přestali? Opravdu si někdo myslí, že nechutné fotografie se zdravotními důsledky kouření budou překážkou v tom, aby si člověk, který má jakkoliv intenzivní závislost na nikotinu, cigarety koupil? Obaly tabákových produktů obsahují již řadu let varování před škodlivostí jejich konzumace a já jsem přesvědčen, že se staly natolik automatickou součástí vizuálního vjemu spojeného s těmito obaly, že svůj původní smysl již naprosto pozbyly. A nejinak tomu bude i s touto navrženou změnou, kterou již mnohé země zavedly a jejíž efekt se nepotvrdil.

Stejně tak mám velké pochybnosti o dalších zákazech týkajících se cigaret a tabáku s příchutí. Ty nejenže netvoří nějaký zásadní podíl na trhu, ale pro mnohé kuřáky jsou jen jakýmsi doplňkem či zpestřením a jejich zákaz tedy spíše povede ke vzrůstu spotřeby klasických cigaret. 

Stejně jako je tomu u mnoha jiných prohibičních opatření, hlavním důsledkem tohoto kroku bude nárůst černého trhu a tím pádem i daňových úniků. Argument, který říká, že cigarety s příchutí jsou pro mladé lidi a nekuřáky atraktivnější, a proto jsou snadnějším svodem ke kouření, přitom nemá oporu v žádné relevantní studii, která by toto tvrzení dokazovala.

Abych předešel nedorozumění, nedomnívám se, že bychom neměli s negativními dopady kouření tabáku nějakým způsobem bojovat. Myslím si ale, že bychom tak neměli činit pokryteckým, hloupým a neefektivním omezováním, cestou zákazů, omezování osobní svobody a volného trhu. Za pokrytecké mám pak zejména to, že na jedné straně kouření považujeme stále za legální, na rozdíl od konzumace jiných drog, že stát má z trhu s cigaretami nemalé daňové příjmy, a na druhé straně se tváří, že je tento nešvar v podstatě nechtěný a že s ním nemá nic společného.

Pokud ale něco je legální a pokud umožňujeme producentům tabákových výrobků legálně podnikat, pak bychom neměli přijímat zákony, které jsou pro tyto společnosti diskriminační a stále více likvidační. Dle mého názoru by bylo přeci daleko férovější produkci a prodej tabákových výrobků zcela zakázat a nevytvářet stále složitější a neprůhlednější systém výjimek a norem, které vytvářejí daleko širší prostor pro podvody. Jednoznačně by v tomto ohledu mělo platit ono biblické „ano, ano – ne, ne“! V této souvislosti není snad názornějšího příkladu, než výjimka pro mentolové cigarety, které z pro mě záhadných důvodů mají mít dle schváleného návrhu zákona povolený prodej až do roku 2020, přičemž se jedná fakticky o stejnou kategorii výrobků, jako jsou všechny ostatní tabákové výrobky s příchutěmi. 

Abych ale nebyl ve vztahu k novele zákona o potravinách a tabákových výrocích monotematický, neboť ta se netýká pouze oné tabákové transpozice, chtěl bych zmínit i několik dalších bodů, které považuji za nesmyslně striktní a neopodstatněnou regulaci a pro které jsem nemohl tuto novelu podpořit. Ačkoliv tato opatření byla do zákona včleněna pozměňovacími návrhy v Poslanecké sněmovně, jsou svým charakterem přesně v duchu vládní politiky, která má za cíl co nejvíce svazovat společnost, vychovávat občany dle představ „osvícených“ sociálních inženýrů a řídit jejich životy. 

Prvním z těchto opatření je regulace televizní reklamy na prostředky na podporu sexuální výkonnosti a vymezení jejího vysílacího času zákonem. Ačkoliv je toto téma poněkud úsměvné a diskuse kolem něj může být velmi humorná, když jsem se o této změně dozvěděl, nestačil jsem se divit tomu, co vše jsou kolegové z Poslanecké sněmovny schopni řešit a na co vše chtějí zavádět zákonná pravidla. 

Jsem zastáncem toho názoru, že morálku nelze vnucovat lidem zákonem. Zároveň se domnívám, že tato otázka je v dnešní době, kdy i žáci prvního stupně díky rychlosti, kterou se informace šíří, vědí o sexuální problematice daleko více, než mnohý člověk zralého věku, již dávno passé. Naivita, s níž tvůrci tohoto opatření věří snad tomu, že zákaz reklam na modré a jiné pilulky bude mít nějaký zásadně pozitivní dopad na psychický vývoj našich dětí, je skutečně směšná. Méně směšné je však to, že se jedná o opatření, které lze jednak označit jako tzv. přílepek, což je dle judikatury Ústavního soudu instrument odporující principům právního státu, a které je navíc opět diskriminační vůči určité vybrané skupině výrobců. Zaměřuje se totiž čistě na produkty na podporu sexuální potence, ale zcela opomíjí to, že je zde mnoho dalších výrobků souvisejících s lidskou intimitou, z nichž mnohé též zasahují do oblasti sexuality. A ač jejich propagace může u dětí a mladistvých vyvolávat také mnoho otázek, neměla by být nijak postižena. Navíc toto opatření odmítá rozlišovat, že ne všechny reklamní spoty na léky na potenci lze považovat za eticky závadné, a zakazuje jejich propagaci v daném vysílacím čase paušálně.

V neposlední řadě pak zásadně nesouhlasím ani s dalším poslaneckým návrhem začleněným do novely zákona o potravinách, který zavádí povinnost pro prodejce potravin s prodejní plochou větší než 400 m2 bezplatně poskytovat potraviny, které sice nesplňují požadavky potravinového práva, ale jsou bezpečné, neziskovým organizacím, jež se orientují na potravinovou pomoc. Není tomu tak samozřejmě proto, že bych byl snad zastáncem plýtvání potravinami a že bych odmítal jejich další využití pro dobročinné účely. Není mi jen jasné, proč bychom měli charitativní aktivity vynucovat zákonem a proč bychom tak měli činit opět jen u vybrané skupiny podnikatelských subjektů. Cožpak potravinové sbírky již dnes nefungují samy o sobě na dobročinné bázi? Cožpak zboží, které pozbyde trvanlivosti není i nadále soukromým majetkem, s kterým by si měl jeho majitel naložit dle svého vlastního uvážení? Je snad správné ve společnosti, která uznává zatím stále principy volného trhu, ukázat na několik vybraných obchodů a fakticky jim vyvlastnit část jejich byť znehodnoceného sortimentu? Jako zastánce principu soukromého vlastnictví jsem přesvědčen, že nikoliv, že toto opatření může být dokonce protiústavní, což při projednávání zákona také opakovaně zaznělo, a že nás vrací hluboko do let dávno minulých.

Výhrad, které bych v souvislosti se zmíněnou a v tuto chvíli bohužel již schválenou normou mohl uvést, by se našla ještě celá řada. Cítil jsem potřebu veřejně deklarovat alespoň ty hlavní, pro které především jsem hlasoval aktivně proti tomuto návrhu zákona. Po našem středečním jednání bohužel nezbývá než s lítostí konstatovat, že jsme přijali další z řady socialistických a ve svých důsledcích nebezpečných paskvilů, kterých se současnou vládou rapidně přibývá.