Na začátek bych rád upřesnil, že pro tento článek jsem nahradil termín „sociální bydlení“ pojmem „obecní bydlení“. Možná pak mnohý čtenář dokáže odhlédnout od své předpojatosti, ve stylu „každý za své“, nebo „a co uděláte pro nás, kteří normálně pracujeme“, se kterou se mnohdy setkáváme. Pokud hovoříme o levném obecním bydlení, neznamená to přece, že dáváme někomu něco zadarmo. Znamená to, že benefity, které obce očekávají od nabízení bytů svým občanům, nejsou jen ekonomického rázu, ale že jde o celou škálu výhod, které toto počínání přináší. Ovšem i ekonomika zde hraje velmi důležitou roli a to je potřeba zdůraznit. Obce by si měly všimnout, jak dnes soukromé subjekty přímo pasou po nemovitém majetku. Proč obce toto vlastnictví v některých případech vnímají jako přítěž? Neměli by také využít investičního potenciálu a uložit své prostředky do těchto nemovitostí? Když by se k tomu připočetly příjmy z pronájmů (byť nižších), mohly by tvořit i desítky procent z obecních rozpočtů, jako to ukazuje například obec Kamýk nebo Vír.

Před nedávnem jsem dostal dotaz, zda je rozumné, aby se na venkově realizovalo obecní bydlení. Podivil jsem se, co je to za otázku. Vždyť sídla do dvou tisíc obyvatel tvoří devadesát procent celkového počtu obcí a žije v nich třicet procent obyvatel České republiky a například v Kraji Vysočina je to ještě mnohem více. Není tedy možné venkov z úvah o obecním bydlení vynechat, právě naopak – obyvatelé vesnic se často potýkají s většími ekonomickými problémy, než obyvatelé měst.

Levné obecní bydlení může být lékem na mnohé problémy venkova. Statistiky neustále varují, že venkov stárne. Nechť tedy obce budují bezbariérové bydlení pro své občany, kteří se jinak odstěhují do domu s pečovatelskou službou, který se nachází ve větším městě. Nechť obce stavějí startovací byty pro mladé, kteří jinak odejdou za prací, protože mzdy na venkově jim neumožní dosáhnout na vlastní bydlení. Armádu bezdomovců ve městech také z velké části tvoří ti, kteří opustili venkov z ekonomických důvodů a ve městech nenašli svůj americký sen. Pokud jim nabídne levné bydlení jejich domovská obec, jejich situace se většinou opět vrátí do přijatelných mezí.

Jestliže obecní byty jsou to A, musíme říci i B a tím je sociální práce. Bez té je u určitých sociálních skupin bydlení v obecních bytech nemyslitelné.

Ano, mnozí mají pocit, že sociální pracovník na malé obci je přepych, ale z vlastní zkušenosti mohu říct, že sociální práce na venkově probíhala vždycky, jenže jaksi neoficiálně, bez podpory státu, „po sousedsku“. Neslyšel jsem o jediné vesničce, která by na své občany, kteří bydlí v obecních bytech a dluží na nájemném, volala exekutory. Vždy se tato situace řešila včas a v rámci obce. Neslyšel jsem o obci, jejíž občan by přespával na autobusové zastávce. V našem případě jsme například dokázali upravit zázemí kotelny na byt a tím jsme vyřešili akutní ztrátu bydlení našeho občana. (Tento příklad je ovšem hodně vousatý, dnes jsme na podobné situace připraveni mnohem lépe). Mohu doložit případy, kdy spontánně vznikla mezi občany sbírka šatstva a nábytku pro osobu, která se po letech vrátila do obce zcela nemajetná. Mohu doložit případy, kdy se obec dobrovolně a aktivně stala opatrovníkem občana, který byl zbaven svéprávnosti, a pomohla mu k důstojnému životu. A konečně, mohu doložit případy, kdy obec umožnila důstojný život lidem, kteří byli naprosto finančně negramotní, tím, že jim pomáhala hospodařit s jejich finančními prostředky.

A zde by se měl také stát chytit za nos. Bohatá a osvícená společnost by se neměla spoléhat na to, že si komunita „nějak pomůže“. Taková společnost by měla mít tyto problémy zmapované a měla by je umět aktivně a profesionálně řešit. Například poskytováním služeb profesionálního sociálního pracovníka.

Domnívám se, že pokud stát vyčlení na zhruba každých dva tisíce svých obyvatel jednoho terénního sociálního pracovníka, brzy se mu tato investice vrátí. Sociální pracovník by mohl mnohem úspěšněji vracet k normálnímu životu ty, kteří si sami nedokázali pomoci. Díky zkušenostem by se navíc vyvaroval zbytečných chyb, kterých se občas dopouští komunita pomáhajíc způsobem pokus-omyl. A pro stát by byl také přínosem díky zpětné vazbě přímo z terénu, aby pak naši čelní představitelé měli představu, jaká je v zemi situace a zbůhdarma netvrdili, že sociální problémy se vyřeší novou výstavbou.

Závěrem bych rád zdůraznil, že obecní bydlení může být opravdu cestou, jak ukázat, že dnešní tržní nájemné (nájemné 345 Kč/ m2 – Praha, srpen 2018, zdroj Realitymix.cz) je nepřiměřené obohacování a že skutečná cena bydlení je násobně nižší. Když k tomu přidáme sociální práci, může se v naši zemi brzy žít zase o něco lépe.

Ladislav Stalmach