Vážené kolegyně, vážení kolegové,

dovolte mi jistým způsobem navázat na kolegu Grebeníčka a připomenout naší vládě prostřednictvím nyní interpelovaného jejího přestože nepřítomného předsedy některé další skutečnosti, které by měly napomoci nastartování procesu katarze naší společnosti z doby, kdy se státní majetek kradl ve velkém za tichého souhlasu či dokonce za aktivní spolupráce některých významných politiků. Na úvod je nutno objektivně přiznat, že alespoň některé zlodějny, v dnešním vychytralém žargonu obhájců privatizace daň za demokratizaci společnosti, se dostaly až před soud. K těm nejkřiklavějším případům patří prodej Unipetrolu, OKD, Mostecké uhelné společnosti nebo Rakony. Opakovaná privatizace Unipetrolu, od roku 2005 součásti polské PKN Orlen, se dostala před soud i před vyšetřovací komise českého a polského parlamentu. Ale těch případů, které se dostaly až před moc soudní, a kde soudce následně ještě definoval trestnou činnost, bylo skutečně minimálně.

Dámy a pánové, dnes je již nesporné, že si majetek naší země rozdělila, a to za ne zcela jasných či účelově chybějících legislativních pravidel, skupina mocných. Absence morálky některých byla více než zřejmá a ani dnes není nutno s tímto faktem nikterak polemizovat. A rozhodně se nejedná pouze o zaměstnanecké byty účelově přilepené k balíku OKD. Mnozí občané byli, a to nejen v 90. letech, vystaveni zcela beztrestným a nepostižitelným podvodníkům, kteří se jako supi slétli na ten politicky tolik opovrhovaný majetek z doby reálného socialismu. A bohužel musím říci, že ani česká Sněmovna, která by měla být garantem spravedlnosti a rovnosti, pod vlivem právě těch, kteří byli za privatizační nepravosti minimálně politicky spoluzodpovědní, nedokázala zájmy svých občanů obhájit. Například ještě v roce 2006 Poslanecká sněmovna zcela lživě konstatovala, že vláda se při prodeji státních majetku žádných chyb nedopustila. Domnívám se, alespoň dle nesmiřitelného vystupování pana premiéra Babiše k této problematice, že zmíněné sněmovní usnesení je ve zřetelném rozporu s aktuálním stanoviskem vlády a dokonce, jak již víme, i s nedávno přijatým usnesením Sněmovny. A je zcela lhostejno, že není dle výkladu zákona pro exekutivu zcela závazné. Na druhé straně ale věřím, nepřítomný pane premiére, že skutečně dodržíte, co jste mi sliboval v rámci ústní interpelace, která zde už také zde byla zmíněna kolegou Grebeníčkem, v listopadu loňského roku. Cituji: "Mne nemusíte přesvědčovat, bych nikdy nešel do politiky, kdyby tradiční demoblok fungoval a nenechal zdecimovat naše hospodářství. Tak já určitě nemám zájem tady něco tajit nebo něčemu bránit. Určitě ne." Konec citátu.

Nastolené téma interpelace kolegy Grebeníčka disponuje kromě korelace s kauzami takzvané velké privatizace, ukradenými či "jen" nezaplacenými podniky vládami ODS, ODA a KDU-ČSL i jistou vazbou, a to také nikterak lichotivou, a jak jste i vy sám zmínil, pane premiére, i na privatizaci kupónovou, další to nebetyčnou zlodějnu. Tu nejen já považuji za obdobně velkou nepravost, jako byly jiné, tehdy vychytrale aplikované formy přechodu mnohamiliardového státního majetku na jednotlivce, a na významným podnikům té doby spřízněné party. Přesněji řečeno na ekonomicko-politické mafie, jejichž někteří členové a některé aktivity probleskávají do povědomí veřejnosti ještě dnes. Veřejnost velice dobře ví, které politické subjekty dnes disponují právě tím zděděným prokmotrovským a prokorupčním potenciálem. Jistě všichni víme, že symbolem kupónové privatizace, této další lumpenmazanosti, se stal podnikatel Viktor Kožený a jím založené Harvardské fondy. A právě na tomto příkladu můžeme také ilustrovat, že ne vše, co některým zavání po dolaru, po americku, musí s sebou zákonitě nést benefit či přidanou hodnotu, chcete-li, pro poctivé jednotlivce či společnost. A tak v tomto ohledu již jen připomínka pro mladší generaci či některé úmyslné nepamětníky doby nedávno minulé. Jmenovaný Kožený, zářivý to symbol kapitalismu a také dnes pravicí velebené a údajně úspěšné kupónové privatizace, prý cesty vedoucí ke svobodě, byl v roce 2010 odsouzen za mnohamiliardové podvody. Ovšem i díky neuvěřitelné laxnosti našich úřadů, ptejme se, zda něco na někoho věděl či na koho z politiků byl napojen, doposud žije spokojeně, a to za peníze nás všech nikterak v podstatě nepotrestán na Bahamách. I tak, dámy a pánové, tedy může někdy vypadat realizace polistopadové spravedlnosti.

Kupónová privatizace ale zasáhla naše státní hospodářství i jinak. Další její podstatnou a neodpustitelnou chybou, když už tedy vůbec proběhla, bylo to, že do zbrkle privatizovaných podniků nepřinesla, tedy příslušným zákonem nebyl zabezpečen, dostatečný rozvojový kapitál. Takto postižené podniky byly uměle donuceny se zadlužit u bank, ale přirozeně současně nebyly schopny splácet poskytnuté úvěry. A čekalo se jen na to, kdy se ocitnou ve vážných odbytových a výrobních potížích. Toto například uvedl i prezident České republiky Miloš Zeman v časopise Ekonom již v roce 1999. Ostatně absence nezbytného silného právního rámce, a ptejme se, proč a kvůli komu jakoby náhodou chyběl, vedl k defraudacím všeho možného typu, tvrdí například i ekonom Jan Švejnar, mimo jiné exkandidát na prezidenta České republiky, jinak také ředitel Centra pro globální hospodářskou politiku na Kolumbijské univerzitě. A dalším doprovodným a velice mazaně realizovaným aspektem té některými stále ještě nekriticky vychvalované privatizace, kromě toho tedy, že obrala všechny české občany o miliardy korun, bylo to, že kromě těchto krádeží státního majetku nedokázali lační pravicoví privatizéři vygenerovat, a to pro značnou část do té doby fungujících firem, schopného státního správce. Třetina takto manažersky zanedbaných podniků potom spadla do konkurzu a zcela přirozeně zkrachovala. I za tuto laxnost, neschopnost či podle mého názoru spíše úmysl bychom měli tehdy zodpovědné viníky minimálně morálně odsoudit, když už potrestat je není dle zákona dnes možné. A mnohé partaje je mají stále mezi sebou či alespoň profitují z jejich hmotné či jiné podpory. Víte, dámy a pánové, ona ta doba totiž není ještě tak daleko časově vzdálená. A když někdo může po nás komunistech prakticky každodenně urputně vyžadovat jakousi omluvu za skutky, které mnozí z nás nikdy nespáchali, ale ani osobně nezažili, tak by také nebylo od věci, aby na obdobnou věc upozornili i ty spolupachatele privatizačních lumpáren ze svých vlastních řad.