Nedovedu si jej představit, jak bojuje například za „stabilizaci úhradových mechanismů“. To rozhodně není podnět, který by jako múza líbal scénáristu a dokázal rozrajcovat diváka.

Přesto je to záležitost existenční a fatální, s následky nesrovnatelnými s tím, když Štrosmajer někomu vlepil facku. Kolik třeba svitavská nemocnice dostane od pojišťovny za slepé střevo za pět let, je v rozpočtových provozních a investičních výhledech nesmírně důležité. Stejně důležité je, kolik bude za rok nebo dva stát metr sterilní gázy.

Ve zdravotnictví pracuje 5400 lidí

Sdružení nemocnic Pardubického kraje se momentálně začíná chlubit vyrovnaným hospodařením a dokonce i uspokojivou stabilizací personálu. Jenomže je to do jisté míry stav spokojenosti, který je vyjádřený jen statistikou, grafy a firemním účetnictvím. Pravda je někde jinde.

Oprávněné, ale nemalé mzdové požadavky lékařů a sester jsou tlumeny částkami na hraně možností. Vloni to bylo 150 miliónů navíc, letos to bude 70 miliónů, ale za rok zřejmě zdravotnické odbory své zklamání vyjádří razantnějším způsobem.

Ve veřejném zdravotnictví Pardubického kraje dnes pracuje 5400 lidí. Pokud by se jejich stav snížil o procento, tedy jen o pár desítek, dostane se zdravotnictví do křeče a krizi bude zvládat jen za nesmírných obětí a náročných finančních transfúzí.

Další problém je v čekárnách. Tam je atmosféra poněkud hustší než na jednáních správních a dozorčích rad.

Někteří politici a prominenti, kteří v těchto statutárních orgánech zasedají, mají jen mlhavou představu o tom, jak to ve skutečnosti v nemocnicích chodí.

Pokud se v nich ocitnou jako pacienti, nejsou třináctými do tuctu.

Tři hejtmani Pardubického kraje už okusili hospitalizaci ve veřejném zdravotnickém zařízení, ale dovolím si tvrdit, že o skutečném stavu se zas tak moc nedozvěděli.

Ti, kteří kolem nic nechali postavit kulisy Potěmkinovy vesnice, nelze vinit z podlostia zákeřného mlžení stavu věcí.

Bojují o lepší stav zdravotnictví všemi dostupnými legálními prostředky a naštvat hejtmana, tedy faktického vlastníka nemocnice, by bylo kolosálně pitomé a sebezničující. Řídit dnes veřejné zdravotnictví je tancem mezi vejci, management si vybírá z více variant tu nejméně špatnou a opakovaně se musí smiřovat s nespravedlností systému financování zdravotnictví.

Bezbranně musí zírat na to, jak soukromá specializovaná zdravotnická zařízení cíleně míří do oblastí, kde jsou největší peníze a veřejnému zdravotnictví nechávají na stole jen ledabyle ohlodané kosti, jako třeba pásové opary a bércové vředy.

Jak udržet doktory a sestřičky?

Jak udržet v nemocnici mladého doktora, který může mít o dvacet kilometrů dál dvojnásobný plat a třikrát lepší podmínky pro profesionální růst? Jak udržet sestřičku, která má sice vyšší plat než učitelka, ale v práci stráví dvojnásobek času?

Jak všem zvýšit platy podle vydupané kolektivní smlouvy a přitom nezkrátit péči o pacienty? Jo, Sova se měl…