Francie a Německo uzavřeli 22. ledna 2019 v německých Cáchách (Aachen) smlouvu o hlubší spolupráci v rámci francouzsko-německé integrace. Stalo se tak v den výročí francouzsko-německé tzv. Elysejské smlouvy z 22. ledna 1963, kterou nová smlouva dále rozvíjí. Dokument, o jehož přípravě měl málokdo tušení, vyvolal v médiích řadu úvah ohledně jeho dopadů. To vše v době trvání občanských nepokojů a již desáté vlny protestů „žlutých vest“ proti nepopulárnímu prezidentu Macronovi a odcházení kancléřky Merkelové, která Evropu zaplavila svým neuváženým pozváním miliony ilegálních imigrantů.

Za prvé je však třeba připomenout, že se jedná o písemné pokračování už roky fungující francouzsko-německé spolupráce dvou dirigentů (Juncker je pouhý moderátor) v rámci Evropské unie. Potvrzením tohoto modelu jsou hlasovací pravidla v EU zejména pro nás nevýhodné Lisabonské smlouvě, kdy v jakémkoli možném modelu se nikdo „nehne” bez Francie a Německa a tyto dvě země jsou schopné jiná rozhodnutí účinně blokovat. Nyní ale postoupili na další úroveň blízkých vztahů a realizují si svoji vlastní (třístupňovou“) bilaterální unii.

První stupeň jsou všechny členské státy EU, druhým stupněm jsou státy EU, které neplní některá integrační kritéria a jsou svým způsobem „problémové“(odmítají kvóty na migranty, mají velkou míru zadlužení, velký deficit státního rozpočtu, vysokou míru inflace, špatné hospodaření bank atd.) no a třetím stupněm je právě smlouva o užší integraci a spolupráci mezi Francií a Německem, neboli co když marnotratný projekt EU po eurovolbách fakt padne?

Otázkou je, jestli je tato forma spolupráce předvídaná i pro další státy.  V textu  smlouvy tomu nic výslovně nebrání. Další indicií je přítomnost končícího „moderátora“ a předsedy Evropské komise Jeana-Clauda Junckera u jejího podpisu.

Smlouva předpokládá vytvoření hned několika nových institucí a pravidelných setkávání, a to na úrovni vlády – jednou za tři měsíce pojede jeden ministr na jednání vlády druhého státu. Další spolupráce bude rozvíjena na úrovni regionů, případně euroregionů a eurodistriktů (nový pojem). Zajímavé jsou ale ve smlouvě uvedené nové instituce – kromě obecné Rady bude ustanovena i Rada pro ekonomické záležitosti, Rada pro obranu a bezpečnost, Úřad pro mládež apod.

Velmi nápadně je ve smlouvě uvedeno, že smluvní strany budou usilovat o vstup Německa do Rady bezpečnosti OSN, jako její stálý člen. Bude samozřejmě probíhat i ladění pozic v rámci EU a OSN (to se jistě už dávno dělo, teď je to jen výslovně popsáno). Zajímavá, ale zatím co do náplně ne příliš jasná, je zmínka o snaze ustanovit partnerství mezi Evropou a Afrikou – včetně prevencí konfliktů, řešení krizí, řízení situací po skončení konfliktu. Toto napovídá o možné snaze vysílat do Afriky ozbrojené síly obou zemí.  Část o rozvoji soukromého sektoru v Africe napovídá, že se bude jednat o budoucí investice  Německa do afrických zemí s podporou Francie. Například ve stylu, že Francie dá k dispozici místní kontakty a znalost prostředí (jako bývalí úspěšní kolonizátoři), a Německo poskytne finanční prostředky.

Celá velká část smlouvy je věnovaná problematice obrany a bezpečnosti. Zejména v oblasti obrany je tam sice „povinné“ ustanovení o obranné spolupráci jak v rámci EU, tak v rámci NATO, i takto formulovaný text už ale stihl rozpoutat divoké úvahy novinářů o případném smyslu a konci NATO. (To by ale Německo muselo vydávat mnohem více na obranu než současných směšných 1,16% HDP). Uvidí se až v praxi, jak v tomto směru bude francouzsko-německá spolupráce fungovat. Co tam je ale jasně viditelné, je výzva k posílení společných bezpečnostních programů a hlavně spolupráce v oblasti obranného průmyslu. To bude asi viditelné nejdříve. Stejně jako vzájemná podpora při exportu výrobků zbrojního průmyslu, které vzniknou ze společných projektů.

Značná pozornost je věnovaná také výchově mládeže, od sladění školských systémů přes podporu výuky jazyka druhého státu, až k podpoře výměnných studijních pobytů a pracovní mobility. Nadále rozvíjena má být Francouzko-německá univerzita a Úřad pro mládež má podobné akce koordinovat.   

Smlouva nezapomněla zmínit ani podporu Programu OSN pro udržitelný rozvoj v horizontu 2030, tzv. Agenda 2030, v jejímž rámci jsou schované oba Globální kompakty – pro migraci i pro uprchlíky, které nedávno řešila i Česká republika. K jednomu se vláda ANO, ČSSD s podporou KSČM přiklonila, k druhému ne. SPD ale nesouhlasí ani s jedním z těchto paktů. Nedá se tedy očekávat, že by se Německo a Francie chystali nějak speciálně omezovat migrační proud, spíš naopak. To by mělo být varováním pro naši vládu, kdyby jen drobně uvažovala se do takové „nejrychlejší” Evropy připojit. Naopak by nebylo od věci začít vyjednávat podobné bilaterální smlouvy, resp. spíše uzavřít multilaterální smlouvu na bázi zemí V4 plus, avšak její obsah by musel být dost odlišný. Tedy žádná Agenda 2030, ale ochrana základních evropských tradic a hodnot suverénních států, bezpečnost území, ochrana vlastních hranic před nelegálními migranty atp. 

Celkově vypadá smlouva lehce výhodnější pro Německo – podpora jeho vstupu ze strany Francie do Rady bezpečnosti OSN a účast na projektech v Africe, což byla zatím spíše doména právě Francie. I když v tom druhém případě  může být výhodnost i obrácená, pokud nebude zajištěna návratnost případných německých investic. Německu se také může dost hodit podpora ze strany Francie v otázkách obrany (tedy u těch zájmů v Africe to asi nejde nazývat obranou).

Zvláštní je část o spolupráci v oblasti vnitřní bezpečnosti, v boji proti terorismu a s tím související policejní a justiční spolupráce. Vypadá to, že se Francie a Německo obávají buď větších nebo častějších teroristických útoků (např. souvisejících se zvyšujícím se počtem rizikových migrantů) nebo to může připravovat spolupráci také v případě lokálních občanských válek a nepokojů (viz hnutí žlutých vest ve Francii). I v této části je však zmiňováno možné společné zasahování ve třetích zemích (nazývané jako stabilizační operace).

Nová smlouva tedy zřejmě bude sloužit jako základní kámen „tří rychlostní“ EU, nebo poslouží jako opěrný bod pro případ změny politického kurzu v Evropské unii po letošních květnových volbách do Evropského parlamentu, který může dále posunout úvahy o blížícím se jejím konci.

Posílení euroskeptických názorů v Evropském parlamentu po eurovolbách je jasné. A jistě se to ani jedné z těchto mocností navázané na byznys ve státech EU včetně ČR nelíbí (Veolia, VW, TPCA, Kaufland, Lidl atd). Nicméně z hlediska SPD je pozitivním signálem, že se Francie a Německo, kterým vládnou velcí eurooptimisté, natolik bojí voleb do Evropského parlamentu, že svou spolupráci na věčné časy a nikdy jinak, honem potvrzují i písemně. Připravují se prostě na variantu, že EU se po brexitu a eurovolbách začne ještě více drolit a odejdou další státy. Velká Británie odejde, časem libra posílí, jejímu hospodářství se začne dařit, protože si mohou uzavírat třeba smlouvy s Ruskem sami bez uvalených sankcí EU atp.

Ostatní státy EU následně uvidí, že to funguje ve Velké Británii dobře a lépe i bez EU a že ten model Evropského hospodářského společenství (EHS) nebyl zase až tak marný. Čtyři svobody prostě stačí a vše ostatní z EU včetně 39 tisíců nad standardně placených úředníků, je potřeba zrušit. Pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu je dostatečný a je potřeba jenom následně domluvit společnou bezpečnost a EU je tím pádem zcela zbytečná. A to je právě v nabídce alternativního modelu, který prosazuje hnutí SPD v rámci společné frakce europarlamentu (ENF) společně se stranami a jejich lídry jako Marine Le Pen, Matteem Salvinim, Hansem-Christianem Strachem a dalšími.  Tak přijďte k volbám!

Ing. Radovan Vích
poslanec

Převzato z profilu.