Když Nejvyšší soud zabránil stíhání exposlanců ODS Petra Tluchoře, Marka Šnajdra a Ivana Fuksy, kteří si nechali údajně poskytnout výhodu za to, že se vzdají mandátu a umožní přežití Nečasovy vlády, vyvolal tím četné diskuse. Olomoucký vrchní státní zástupce Ivo Ištvan v rozhovoru pro dnešní Hospodářské noviny naznačuje, že tímto verdiktem byly v podstatě legalizovány úplatky ve sněmovně.

„Z rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že kdyby byl projev poslance ovlivněn nějakým úplatkem a pak podle toho i hlasoval, tak ho nemůžeme stíhat,“ konstatuje k verdiktu Ivo Ištvan. Česko sice ratifikovalo úmluvu o stíhání korupce v Parlamentu, ale Nejvyšší soud tímto rozhodnutím řekl, že závazku nedostojíme. Koupit si u poslanců zákon je tak v Česku nestíhatelné. „Mně se zdá, že to jinak interpretovat nelze,“ uvádí Ivo Ištvan v rozhovoru pro Hospodářské noviny.

Místo pouhého projevu je chráněno i jednání poslanců

Nad rozhodnutím Nejvyššího soudu kroutí nevěřícně hlavou docent ústavního práva Ján Gronský z Právnické fakulty Univerzity Karlovy. „Řeknu otevřeně, že to rozhodnutí Nejvyššího soudu nechápu. Historicky vždy platila indemnita, pokud jde o projevy ve sněmovně a orgánech. A tady se najednou dozvídáme, a to už bylo ve zdůvodnění toho prvního nálezu, že jde o jednání na půdě Poslanecké sněmovny, což už samo o sobě je posun nevídaný,“ říká pro ParlamentníListy.cz docent Ján Gronský.

A ještě větší posun přinesl druhý nález, jímž Nejvyšší soud chápe nestíhatelnost jakéhokoli jednání do doby, než se zmínění tři bývalí poslanci vzdali mandátu. „Ochrana projevu zákonodárců se dostala do demokratických ústav už před první světovou válkou, v belgické ústavě to bylo už v 19. století. Tím se myslel projev, aby poslanci za to, co říkají na schůzích, nebyli postižitelní,“ vysvětluje expert na ústavní právo, co bylo smyslem této ochrany zákonodárců.

Projevem je to, co je činěno ve věci výkonu funkce v Parlamentu

Právě toho bohatě využívali komunističtí poslanci za první republiky, kteří si dovolili ve svých projevech před sněmovnou to, co by v novinách zastavila cenzura, nebo za co by byli v případě uveřejnění stíhatelní. „Tím, že byli chráněni indemnitou na půdě Parlamentu, tak si ve svých projevech a řečnických výzvách mohli říct cokoli. Pokud by nešlo o nějaké urážlivé výroky. Na to mají třeba Britové dokonce seznam výrazů, které se nesmějí vůbec použít,“ poznamenává docent Ján Gronský.

Za projevy se považují především verbální projevy, výroky pronesené na jednání komor nebo orgánů komory bez ohledu na to, zda se jednání koná v sídle Parlamentu nebo na jiném místě. Projevy se rozumí i projevy písemné, pokud se činěny ve věci výkonu funkce v Parlamentu, tedy například legislativní a jiné návrhy, podpisy na dokumentech, písemné či písemné interpelace.

Za podstrčení sta tisíc na toaletě nic nehrozí

Týká se to tedy všeho, čím se poslanec projevuje v Parlamentu při uskutečňování svých ústavních práv. „Projevy mohou být i neverbální, například vystoupení s transparentem nebo vlajkou, hlasové a ruchové projevy, projevy prostřednictvím specifického oblečení nebo neobvyklého vystupování. To všechno jsou projevy a teď je jasné, že to, co Nejvyšší soud udělal, je nevídané,“ tvrdí docent Ján Gronský.

Že by svým rozhodnutím Nejvyšší soud legalizoval trestnou činnost při výkonu mandátu, si ale ústavní expert nemyslí. „Až takhle ne. Domyšleno do všech důsledků bychom ale mohli dojít i k takovému závěru. Vždyť Nejvyšší soud v podstatě už v prvním nálezu řekl, že když dva poslanci budou na pisoáru vedle sebe čůrat a v průběhu tohoto čůrání jeden druhému podstrčí sto tisíc korun, aby nějakým způsobem hlasoval, takže to je indemnita,“ konstatuje pro ParlamentníListy.cz Ján Gronský.

Trestní stíhání prý bylo od začátku evidentně protiústavní

To považuje za naprostý nesmysl. „Pochopitelně kdyby se šlo do absurdních důsledků a jeden poslanec toho druhého na té toaletě zapíchl, tak to by se asi indemnita neuplatnila. Ale domyšleno do konce vede tento výklad k absurdní kombinaci, podle které projev na půdě Poslanecké sněmovny je vlastně jednáním v Poslanecké sněmovně,“ poukazuje docent Ján Gronský, jak se z původního záměru chránit za projev coby řeč ve sněmovně vyklubal projev ve smyslu jednání.

Zcela opačného názoru je Zdeněk Koudelka, který působí jako docent na Katedře ústavního práva a politologie Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. „V Ústavě je zcela jasně napsáno, že za hlasování a za projevy nemůže být poslanec stíhán. Od samého počátku tak bylo evidentní, že trestní stíhání za to, že se někdo vzdal poslaneckého mandátu projevem učiněným v Poslanecké sněmovně, je neústavní.,“ říká pro ParlamentníListy.cz nekompromisně Zdeněk Koudelka.

Ani totalitní moc po roce 1948 za vzdání se mandátu nestíhala

V celé kauze se soustřeďuje na akt vzdání se poslaneckého mandátu, a proto považuje diskusi o verdiktu Nejvyššího soudu za naprosto zbytečnou „To byl ústní projev. Tehdejší poslanci se přihlásili, šli k řečnickému pultu a řekli, že se vzdávají poslaneckého mandátu. Už od počátků parlamentarismu se řeklo, že poslanec nemůže být stíhán za to, že něco říkal ve sněmovně a že nějak hlasuje. V našich zemích to bylo zavedeno už za Františka Josefa,“ připomíná náměstek ředitele Justiční akademie v Kroměříži Zdeněk Koudelka.

To, že si mohli exposlanci nechat něco slíbit za vzdání se mandátu rezolutně odbývá a trvá na svém. „Tady byli jednoznačně stíháni poslanci za to, že se v ústním projevu vzdali mandátu. To bylo evidentně protiústavní od samého počátku. V padesátých letech byli stíháni někteří poslanci za to, že opustili republiku. Ale ani po roce 1948 se totalitní moc neodvážila stíhat za to, že se někdo vzdal mandátu na protest proti převzetí moci komunisty v roce 1948,“ vytahuje Zdeněk Koudelka jako argument těžký kalibr.

Jasno by vnesla drobná novelizace Ústavy nebo změna jednacího řádu

Projev ve sněmovně se tedy dá vysvětlovat ve svém nejužším slova smyslu, ale dá se za něj schovat i veškeré jednání ve sněmovně. „Za daných okolností je jediné řešení novelizace, a to buď drobná novelizace v Ústavě nebo alespoň v jednacím řádu. Historicky vždy byl ve všech zemích světa a v ústavních dějinách pod projevem v Poslanecké sněmovně či orgánech myšlen ústní projev, a ne jakékoli jednání. To vždy platilo a mělo to ten smysl. Využívalo se to k tomu, aby poslanci mohli vykřikovat věci, které by jinak například v novinách zveřejnit nemohli,“ dodává pro ParlamentníListy.cz docent Ján Gronský.