Podle Munziho je sice chvályhodné, že v dubnu toho to roku Evropský parlament schválil jistě chvályhodně jednostranné a dočasné snížení cel pro Ukrajinu, díky kterému by si měla přijít až na stovky miliónů eur.

Velmi zajímavé je podle něho ale toto ustanovení: „Dovozy ukrajinských výrobků do EU však budou muset splňovat unijní pravidla o označování původu. Ukrajinské orgány budou zároveň muset zajistit, aby výrobky z třetích zemí, vydávané za ukrajinské, nemohly být vyvezeny z Ukrajiny do EU s cílem vyhnout se celní povinnosti.”

Obchodní pokrytectví celého západního civilizačního světa

„Celé to tak bohužel ukazuje na obchodní pokrytectví celého západního civilizačního světa. Zatímco v rámci vyspělého světa se úspěšně pracuje na odbourání posledních překážek k volnému obchodu, ve směru k rozvojovému světu je liberalizační proud mnohem střídmější a to zejména v oblasti zemědělských produktů. Měli bychom se tak cynicky ptát, proč už nebyla liberalizace obchodu s Ukrajinou zavedena už dávno,“ říká Munzi.

Připomíná, že “Obilnice Evropy” Ukrajina byla dlouhá léta separována od obrovského evropského trhu, který je navíc brutálně pokřiven Společnou zemědělskou politikou EU. Výsledkem podle Munziho nemohlo být nic jiného, než kartelizace ukrajinské ekonomiky, oligarchizace a též paradoxně i větší závislost na vývozu do Ruska.

„I současná občanská válka na Ukrajině je primárně střetnutím místních oligarchických skupin, které zapříčinily chudobu většiny obyvatelstva, což následně i logicky vzedmulo ´majdanovskou´ vlnu na západě a poté i národní proruskou vlnu odporu, která nechce být závislá na Kyjevu. Zeptejme se mnoha ukrajinských imigrantů u nás, jak ´snadné´ je začít podnikat na Ukrajině v prostředí každodenního klientelismu. Tento hospodářský aspekt dnešní ukrajinské krize se příliš nezmiňuje, jelikož z politicky korektního západního vidění světa jsou na Ukrajině teď ti „hodní“ oligarchové v čele se současným prezidentem, kteří smetli ty ´zlé´ oligarchy,“ upozorňuje Munzi.

Ukrajinský stát od pádu železné opony hnil a jeho obchodní izolace umožnila vznik klientelismu

Munzi si klade jednu zásadní otázku, která míří ke kořenům dnešních problémů, a to zda by mohli současní nejbohatší Ukrajinci vybudovat tak obrovská impéria, pokud by Ukrajina od pádu železné opony nebyla omezena jakýmikoliv obchodními překážkami a existovalo tam příznivé podnikatelské a institucionální prostředí a zda by opravdu tolik Ukrajinců ekonomicky migrovalo na západ, kde často vysokoškolsky vzdělaní lidé pracují na stavbách či jako uklízečky.

„Ukrajinský stát od pádu železné opony v podstatě hnil a jeho obchodní izolace i díky západnímu protekcionismu umožnila vznik klientelistických sítí a oligarchických skupin, které podkopaly institucionální základy svobodné a tržní ekonomiky. V tomto ohledu je pouze dočasné uvolnění cel ze strany Evropské unie dosti pokrytecké. Svobodná bezcelní zóna měla existovat mezi Evropou, Ruskem a Ukrajinou už od počátku. Pokud by tomu tak bylo a Evropa by nekladla obchodní bariéry vůči Rusku i Ukrajině, nikdy by k dnešní kritická situace nemohla dojít až tak daleko. Ostatně ne nadarmo slavný francouzský myslitel Frédéric Bastiat říkal, že když nemůžou hranice překročit zboží, budou je jednou překračovat tanky. Pokud se totiž vyspělý svět obchodně izoluje, v rozvojovém světě nutně dochází k rozjetí mechanismů klientelistické ekonomiky, jelikož se nejde dostatečně efektivně napojit na globální hospodářské procesy. Nejvíce to dopadá na rozvoj malých a středních podnikatelů, kteří jinak představují základ pro inovativní rozvoj. Chytří lidé často utíkají do zahraničí a vzniká oligarchická vrstva, která se propojuje s politikou a prostřednictvím regulací si upevňuje své postavení,“ vysvětlil ekonom Munzi.

Historické zkušenosti

Munzi se taví i proti sankcí. Uplatňování plošných sankcí v mezinárodním obchodě je podle něho založeno na principu kolektivní viny.

„Mnoho západních myslitelů je uvězněno stále v určitém studenoválečnickém rozdělení světa. Přitom sto let od začátku první světové války je velmi povrchní říkat, že západní svět se může vyvyšovat morálně nad ostatní. Bylo to právě relativně mírové období 19. století, které bylo charakterizováno relativně volným pohybem zboží, kapitálu a lidí, přičemž tato kauzalita platí v obou směrech. Pokud mezi sebou obchodují individuální subjekty bez zásahu států, těžko někdo může mít potřebu s někým válčit. Neboli jinými slovy, individuální dobrovolné vztahy mezi podniky a lidmi v rámci celého světa mají převážit nad nacionálními zájmy států, jelikož za státními zájmy jsou většinou též jistá individua, která ale chtějí usurpovat moc pomocí násilí, a to i ve formě devastujících regulací a překážek v mezinárodním obchodu. Celá historie dvacátého století tomu dává za pravdu,“ říká Munzi.

Připomíná, že například první světovou válku si upekl západní svět sám a krutě ovlivnil většinu světa. Důvodem bylo podle něj zejména stále větší politické a hospodářské soupeření mezi jednotlivými mocnostmi, které začaly více ctít holistický způsob uvažování a méně ten individualistický – tedy že lidé a podnikatelé mají mezi sebou konkurovat, nikoliv státy jako takové. „Státy mají jen zajišťovat efektivní a spravedlivé institucionální prostřední pro individuální lidskou a podnikatelskou aktivitu. Jakmile se tento základní aspekt svobodné společnosti začal rozkládat, stačila jen nějaká záminka k rozpoutání skutečného válečného pekla,“ podotýká Munzi.

První světová válka byla podle něho neskutečnou, nepochopitelnou a absurdní tragédií. Válčilo mezi sebou katolické Rakousko s Francií a protestantská Anglie s Německem. V Rusku se dostal k moci komunismus díky revoluci vyvolané německým agentem (Lenin), který brojil před vykořisťováním dělnické vrstvy, která se přitom v carském Rusku ještě v podstatě ani nerozvinula.

„Důsledky byly nedozírné. Okamžitě po začátku války docházelo k inflačnímu financování zbrojení a vzájemné konfiskací majetku. Hroutila se celá hospodářská základna, která byla postavena na svobodném obchodu a průmyslové revoluci předešlého století. V meziválečném období se prudce posiloval protekcionismus, jehož největším symbolem byl Hooverův Smoot–Hawley Tariff Act z roku 1930, který zvýšil cla na nejvyšší úroveň za posledních sto let. A to přesto, že petici proti zvýšení cel podepsalo celkem 1028 významných ekonomů a Henry Ford strávil celou noc v Bílém domě a přesvědčoval prezidenta o nezbytném vetu, aby se zabránilo této stupiditě. Spustilo to další řetězec odvetných opatření a ve svém důsledku to dále posílilo autoritářské režimy. Jakmile totiž separujete národní trhy od globálních hospodářských procesů a v dané zemi s relativně velkým vnitřním trhem existuje určitá xenofobně-populistická nálada, výsledkem nemůže být nic jiného než růst nacionálních nálad a odporu vůči mezinárodním standardům společného mírového soužití. Právě v Německu se to po první světové válce zkombinovalo i s krutě nespravedlivými reparacemi a výsledek je dnes dobře znám,“ řekl Munzi.

I v tomto ohledu bychom si měli prý uvědomit, že jakékoliv uplatňování plošných sankcí vůči nějakému státu se může krutě nevyplatit: „Jestli přitom máme určité výhrady k politickému vedení nějaké země, jsou plošné sankce pro někoho dnes paradoxně tím nejhorším možným řešením. Ve svém důsledku totiž naopak posilují současné vedení země a potře se tím dokonce i domácí opozice. Jedná se o ryzí uplatňování principu kolektivní viny, jelikož dopad sankcí je na všechny lidi dané země bez ohledu na to, jestli souhlasí s politikou vládních představitelů.“