Český statistický úřad ve zprávě o vývoji české ekonomiky za první až třetí čtvrtletí letošního roku konstatuje, že již překonala období recese. Uvádí také, že pozitivní vývoj české ekonomiky ve třetím čtvrtletí umocňuje skutečnost, že meziroční růst HDP je ve velké míře generován investicemi. Má veřejnost sdílet optimismus, který ze zveřejňovaných informací plyne?

Česká ekonomika je kriticky závislá na hospodářském vývoji v Německu a dalších zemích západní Evropy.  Německo však, zdá se, slevuje z optimismu ohledně budoucího vývoje a některými kroky, jako je zavedení minimální mzdy, si samo podřezává větev své budoucí prosperity. Celá eurozóna pokračuje v navyšování svého dluhu a ekonomiky jsou uměle hnány kupředu politikou levných peněz. Nic z toho nezavdává důvody očekávat, že by se vrátily časy udržitelné a trvalé prosperity. Česká vláda k tomu všemu dále zběsile utrácí peníze, které nemá, více a více komplikuje život podnikatelům, neřeší palčivé problémy penzijní reformy a jiných strukturálních reforem, a navíc vytváří velmi nebezpečné propojení mezi politikou a vybranými velkými podniky. To též nezavdává důvod očekávat příchod lepších časů.

Ekonom Jan Švejnar nedávno upozornil na nebezpečí, které na českou ekonomiku číhá v podobě hrozící recese v Evropě, jejíž pravděpodobnost v příštím roce odhaduje na padesát procent. Znamená to, že po krizi a krátkém oživení se evropská ekonomika místo očekávání konjunktury a vrcholu jako navazujících fází hospodářského cyklu má zase obávat poklesu?

Dokud se bude vytloukat klín klínem a čekat, že stejná hospodářská politika zadlužování a nízkých úrokových sazeb, jež nás dostala do problémů, nás z nich i dostane, nic pozitivního se nestane. Je těžké pochopit, proč má tolik lidí tak naivní představy! Krize měla své důvody a ty trvají i nadále.

Mohou k nastartování české ekonomiky pomoci kroky současné vlády spočívající ve zvýšení výdajové stránky státního rozpočtu, nebo měla raději pro příští rok přikročit k omezování výdajů a vytváření přebytkového rozpočtu?

Věřit v léčivé dopady vládní rozmařilosti znamená vzdát se zdravého rozumu. Učení Johna Maynarda Keynese nás sice učí, že ekonomika je tažena agregátními výdaji a že čím více se – jakkoli – utrácí, tím větší prosperitě se můžeme těšit, ale takovéto uvažování trpí řadou vad. Jednak je teoreticky neudržitelné, protože ono velmi záleží na tom, jak se utrácí – a tedy kdo utrácí. Za druhé nás více než půlstoletí praktikování této politiky nutně vede k poznání, že vlády typicky netvoří deficity pouze v dobách krize, jak navrhoval Keynes, aby pak následně z rozpočtových přebytků dluhy splácely, ale utrácejí pořád a stále více. Jakmile vlády jednou přestanou být nuceny udržet vyrovnaný rozpočet, začínají hrát s penězi daňových poplatníků nebezpečné politické hry – Pandořina skřínka je otevřena a je jen otázkou času, kdy která země zjistí, že na splácení dluhů nemá peníze a následně svým závazkům nedostojí.  Nemá-li se toto stát, musí vláda okamžitě přestat státní dluh navyšovat a zastavit zaplevelování portfolií penzijních fondů svými rizikovými dluhopisy.