Ceny tady nejsou horentní. Najíte se do dvou set korun i s polévkou, pivo a kafe za padesátku rovněž pořídíte. Kraj se ale stává spíše průchozím a ti, kteří zde pobývají právě v „bydlících“, jsou už dnes díky solárním panelům naprosto soběstační.

Potulní kočovníci

„Tady si každý něco uklohní,“ konstatuje mladý muž z obsluhy v jedné z četných restaurací. „Už to ani nemusí být na ohni – to potom až večer při grilovačkách, které jsou taky hlavně privátní a rodinné, takže nikdo nikam nechodí. Jsou vlastně jen u svého auta. Vaří se i v karavanech, takže že by tady byly zástupy lidí, to tedy zapomeňte.“

Kolaři profrčí krajinou a dají si tak jedno dvě pivka nebo zmrzku. Výletníci v postarších autech oprášili dobu řízků, salámů a paštik a do restaurace tak maximálně nahlédnou. Na polévku za 40 nebo 50 korun tihle turisté nejdou, to si dají v hrnku „šálkovou“ nebo takzvaně vietnamskou a k tomu kus chleba. Lukulské orgie se jak vidno nekonají.

Každý se tedy snaží, jak může, aby něco vydělal. Cukráren, kaváren a zmrzlinových stánků je víc než hospod. Ostatně celkový trend v posledních letech hlásí ústup od piva a příklon k vínům, klausovskému ouzu nebo ke kafíčku s dortíčkem. To, že tato kombinace stojí minimálně jako polovina oběda, se už poněkud pozapomíná.

Společenský pat?

K „Mácháči“ je prý dobré zajet, když je podvečer nebo brzo ráno, a najít si pro karavan nějaké zákoutí. Proč? To neuhádnete: Aby vás náhodou neobjevili známí či nedej bůh příbuzní, kteří tu údajně projíždějí, ale většinou se tady také zastaví na pár dní. Prostě spatřit někoho u Máchova jezera není zrovna cool. In je tudy projet střelhbitě na drahém kole, kdy vlastně sledujete jen cestu před vámi a na nějaká ta panoramata nemáte ani pomyšlení. Mladí i starší jedou ostošest, mnohdy páry, které v latexových cyklooblečcích připomínají spíše nafouklé plovací záchranné kruhy nebo matrace. Jezdí všichni, a jak místní říkají, čím dál víc drze a bez skrupulí. „Uhni,“ slyšíte často, a to jsem zaslechl i já, i když jsem opravdu nestál uprostřed silnice, ale způsobně na jejím okraji, což prý také není dobře. Kam jít, vám ale neřeknou..

Doba velkých nájezdů Němců je pryč a Nizozemců je letos zatím pomálu, ale možná že ti bludní, putující Evropou a hledající něco jiného než rovinu, sem ještě zabloudí.

Dříve a dnes

„Služby, servis, čisto, to tady docela je,“ říká jeden starší pár, který se drží za ruce a jde opatrně na okraji vozovky, aby je – jak víme – nesmetli cyklisté nebo je alespoň neoznačili za „chodící krokující chudáky“. „I kultura v pátek a o víkendu tady je, ale to se sem pak nahrnou mladí, ožerou se a v neděli, patřičně spálení od slunce a vypití, odjíždějí domů nebo zase někam jinam. Že by tady zůstali, to asi ne.“ A návštěvníci, kteří byli prý z Českých Budějovic, vzpomínají na mládí dál: „Kulturní akce tady byly na každém pobytu, v každém táboře nebo rekreačce. Dnes, kdo nemá kolo, je společensky vyřízen. Anebo jezdí sem a tam po okolí autem. Také je tu co vidět – Doksy, Mimoň, Česká Lípa. Ale dřív jsme se spíše drželi na jednom místě – a o nic jsme nepřišli, naopak, jako rodina jsme se pak rozrostli,“ pomrkává tajnůstkářsky paní Věra.