První základní věcí je vždy natankovat levný benzín. „Třesu autem, aby se tam vešlo co nejvíce,“ konstatuje pan Petr, který to má docela daleko, od hranic jezdí až k 80 kilometrů vzdálenému Pasovu, kde pracuje v průmyslovém areálu, obdobě naší „podnikatelské líhně či inkubátoru“.

Na benzince. Foto: Václav Fiala

Oni a my, tady a tam

Mimo výborného jednání a přístupu, jak konstatuje pan Petr, jenž už překročil Kristova léta, je to podle něj péče o zaměstnance v průběhu  kovidové pandemie. Poukazy na vitamíny, respirátory, testování. „A také to, že se nenadřete. V Čechách už je nastaven plán, musíte jej dodržovat, kdežto v západní Evropě na toto nejsou zvědaví a zvyklí. To by byl, třeba ve Francii, už oheň na střeše.“ Nějaké normy? „Pche, nenechte se vysmát. Už jste slyšeli o nějakém Frantíku, který by šel z oběda dřív, protože nestíhá?“ Pán vyprskl smíchy. „Bavoráci mají samé svátky, Němci némlich. Už den předem je takový pátek, tedy malá sobota, pracuje se tak do poledne, pak se uklidí, zavírá a zamyká. Přesčasy? Moc málo, a když, tak krvavě zaměstnavatelem zaplacené!“

Je to tedy dřina, ta práce ve starých zemích EU, nebo procházka rajskou zahradou? Nadšeni jsou zdravotníci, pečovatelé, kuchaři, pokladní. Jistě, najde se nějaký morous, který je nespokojen, ale kdo by chtěl zpět do Čech, kde je máslo za dvojnásobek, telefon nejdražší v Evropě a data prý jak u mimozemšťanů.

Přeshraniční pohyb vypadá v době mezikovidové tak, že se Němci začínají osmělovat vjíždět do Čech a Češi zkoušejí alespoň vyjet na jednodenní nebo jen několikahodinové nákupy do sousedního okresu Svobodného státu Bavorsko.  Benzinky a parkoviště ale zaplňují Poláci, Ukrajinci, Rumuni a Bulhaři, kteří vozí ojetiny jak draci. „Pleven!“ zubí se na mne Bulhar, udávající místo svého podnikání. Má tři auta na podvalníku a prý se točí několikrát do měsíce. Poláci už jezdili řadu let a i teď pořád nacházejí ojetiny. „Zbavují se dieselových aut za hubičku,“ raduje se Andrzej, který rozumí a umí česky, byť jen tak, jako že skoro nic.