Hotel Pernety. Nachází se v ulici Raymond Losserand na pařížském Montparnassu. Na jeho prosklených dveřích jsou vyvěšena úřední oznámení. V prvním se píše, že byla nemovitost vlastněná městem odňata současným pronajímatelům. Druhé upozorňuje, že je celkem zachovalá budova určena k demolici. Právě v ní je ubytována skupina uprchlíků, kteří odtud často bez problémů vycházejí a vydávají se na průzkum okolí.

Hlavně Afričané

Hned za prosklenými dveřmi je jídelna, kde posedává několik mladých mužů. Zaměstnanec mě pošle za dvěma charitativními pracovnicemi do blízké kanceláře. "Jsou zde hlavně Eritrejci, Súdánci, Guinejci a pár Afghánců. V těch zemích se skoro nedá žít," oznámí jedna s tím, že víc mi toho sdělit nemůže, protože mají od vedení hovořit s novináři zakázáno. Je třeba se obrátit na mluvčí charitativní organizace Emmaus Solidarité, která zařízení provozuje. Od Cecilie Clerel přijde po mailu jen mechanicky generované sdělení, že v práci bude ke konci měsíce.

"Podle mě tady budou přes celou zimu. Nicméně místním nevadí, chovají se skromně a tiše," říká číšník v protější restauraci. Z hotelu v tu chvíli vychází dva uprchlíci. S novinářem se poslušni zákazu bavit odmítnou. Ostatně Hotel Pernety je jedním ze tří míst, kam před zhruba dvěma měsíci přesídlila policie uprchlíky, co před tím dlouho žili ve stanech na břehu Seiny. Nad stany bylo napsáno, že jsou určeny pro migranty z blízké železniční stanice Gare d´Austerlitz, tedy nádraží Slavkov.

První zpráva z tisku

V článku středolevicového Le Monde se tehdy psalo, že přes čtyři stovky migrantů stanujících u Seiny byly převezeny do několika detenčních center. Uprchlíci si pak stěžovali, že je o ně sice postaráno, ale cítí se izolováni a vyvrženi ze společnosti. Některá detenční zařízení totiž sídlí na předměstích Paříže a oni dostanou lístky na městskou hromadnou dopravu jen tehdy, když musí vyřídit nějaké administrativní úkony. Například migrant ze Sýrie Cherif popsal, že má právo na postel, tři jídla denně, právní a sociální pomoc a v případě nutnosti bezplatnou zdravotní péči. "Překvapuje mě, že naše žádosti nejsou řešeny přednostně. Utíkáme přeci před válkou," dodal.

Večerníku Le Monde na to imigrační úředník řekl, že vyřizovat žádosti o azyl migrantů evakuovaných z Gare d´Austerlitz je velice složité. "Místa, kde si uprchlíci žádají o azyl, jsou velmi často dost vzdálená od těch, kde jsou ubytováni. Jde o Iráčany, Syřany, Eritrejce a Súdánce, jejichž žádosti jsou smíchány s dokumenty lidí z takzvaných neproblematických zemí jako Senegal, Albánie a Indie," doplnil.

Proměna nábřeží Seiny

Ještě před několika měsíci vypadalo nábřeží Seiny jako stanové městečko migrantů z Gare d´Austerlitz. Vlastně leželo nedaleko turisticky vděčné katedrály Notre - Dame a přes řeku přímo naproti megastavbě zdejšího ministerstva financí. Všechny stany byly stejně zelené, takže šlo o pomoc charity. Uprchlíci si před nimi na plynových vařičích připravovali jídlo, na nábřeží někteří popíjeli levné krabicové víno. Zanedlouho odtud byli evakuováni a dnes jsou místa stanového městečka zahrazena dvoumetrovými ploty, aby už nikoho nenapadlo si zde postavit stan. Na někdejší přítomnost uprchlíků upomíná už jen zavřená kavárna Azyl.

"Něco podobného jsem v životě neviděl. Takových lidí na ulici nikdy nebývalo," říká "klošárd", tedy bezdomovec, postávající občas na jednom z konců Slavkovského mostu. Zahřívá ho tam větrací šachta z metra. Vasil hovoří francouzsky, když ale slyší češtinu, začne hodně neurčitou "všeslovanštinou", jakýmsi mixem polštiny a ruštiny. Prý už patnáct let žije na ulicích evropských velkoměst, nicméně teď je situace dost výjimečná. Uprchlíci jsou podle něj pro bezdomovce zhoubou, protože se na ně alespoň v Paříži zaměřuje hlavní soucit obyčejných lidí, tedy dárců.

Druhá zpráva z tisku

Na rádiu France INFO vyslechla novinářka Mathilde Lemaire příběh pětadvacetiletého Abderrahmana ze Súdánu. Z rodné vesnice uprchl před válkou. Nejdříve putoval se třemi kamarády pět měsíců pouští. Ve městě Zuwara na libyjském pobřeží zjistil, že jsou tam podmínky k životu ještě horší. "Ve městě se k nám přitočilo pár mužů, že nám mohou zařídit cestu lodí do Itálie. Odvezli nás do hangáru, kde bylo spousty Afričanů. Zůstali jsme tam čtrnáct dní s kouskem chleba na den. Když jsme chětli víc, zmlátili nás. Zaplatili jsem jim přes dva tisíce dolarů a stejně mi ještě všechno vzali," vzpomínal.

Do kýžené Evropy se dostal na lidmi přeplněném gumovém člunu, který byl tažen člunem převaděčů. Cesta trvala tři dny a měl jen malou láhev vody. Na ostrém slunci, při zmítání ve vysokých vlnách a nářku dětí několikrát omdlel. Následně je ale převaděči nechali v noci kdesi ve vlnách Středozemního moře. Jeden z uprchlíků volal mobilem známému na ostrov Lampedusa, ale než je zachránili italští policisté, sedmatřicet lidí se utopilo, protože člun začal rychle nabírat vodu. V Paříži na ulici se pak skamarádil s jedním Eritrejcem a začali přípravy na cestu do Anglie.

Multikulturní Paříž

Bývalé gymnázium sídlí v ulici Jean Quarré, která je však ukrytá v panelákové zástavbě. To je další z adres, kde by měli žít "migranti z nábřeží". Prostory jsou ohrazeny vysokým plotem, ale na mřížích visí nápis "domácnost uprchlíků". Dál na budově je anglicky napsáno: "Vítáme uprchlíky!" Pod zamřížovanými okny je dost nepořádek, ale všude mrtvo. Na jedné straně jen pár dělníků hází smetí do kontejnerů a nakládá nábytek. "Už tady nejsou. Rozvezli je všude možně po Francii," říká kolemjdoucí důchodce. "Co jsem slyšel, jsou na Náměstí republiky," opáčí zase nedaleko pokuřující mladík. Tak, komu věřit?

Paříž, která je turisty nejnavštěvovanější metropolí, má pověst jednoho z nejvíce multikulturních center Evropy. Ta pověst nelže. Co čtvrť, to "tavicí kotlík" mnoha národností. Nicméně vždy nějaká převládá. U stanic metra Chateau Rouge a Chateu d´Eau žijí hlavně Afričané. Obchody jsou opatřené nápisy jako "Africká Paříž" nebo "Francouzské Nairobi". Fotografové tady nemají na růžích ustláno, zvěčněn nechce být skoro nikdo. Zdejší improvizované tržiště se v cukuletu vyprázdní, protože sem po chvíli na kolech dorazí policisté. U stanice Barbés Rochechouart se to zase hemží spíše Araby.

Úřednická odysea

Parlamentní listy oslovily také kabinet generálního ředitele OFPRA, Francouský úřad pro ochranu uprchlíků a osob bez státní příslušnosti. Ten je jako nezávislá instituce pod správou tamního ministerstva vnitra. Vznikl v roce 1952. Má pět set zaměstnanců a letošní rozpočet zhruba sedmačtyřicet milionů eur. Na základě jeho analýzy ministerstvo vnitra udělí či neudělí statut uprchlíka a politický azyl. K zodpovězení dotazů po mailu se nabídla Lucie Goubert. Na několik jednoduchých otázek však dosud nikdo neodpověděl. Ve Francii mají státní úředníci dva a půl měsíce dovolené, takže je asi třeba velké trpělivosti.

V ulicích hlavního města Francie, které má za sebou již dvě vlny paralelních teroristických útoků, je uprchlíky od bezdomovců často těžké rozeznat. I někteří migranti totiž večer hledají vhodné místo k přespání a často ho najdou právě u stanic metra, kde si na zem rozloží papírové krabice nebo noviny. Hodně levicová Francie se zatím k uprchlíkům staví velmi vstřícně, nicméně konzervativnější občané bubnují na poplach. V jejich čtvrtích se třeba ve školních jídelnách už vedle pokrmu z vepřového přestalo vařit druhé jídlo. Argumentuje se výživnými hodnotami vepřového masa a muslimské rodiny mají smůlu. Ve Francii bylo podle oficiálních statistik loni přijato na 64 000 a letos už 77 000 uprchlíků.