Co říkáte rozhodnutí Nejvyššího soudu v kauze údajné korupce tří bývalých poslanců ODS a expremiéra Petra Nečase?

Nejvyšší soud formálně právně rozhodl a tím zastavil podle mého názoru protiprávní jednání olomouckého vrchního státního zástupce Ivo Ištvana.

Potvrzuje to vaše podezření, o kterém jste už několikrát mluvil, že skutečným cílem obvinění politiků byla snaha o převzetí moci jinou politickou skupinou?

Rozhodnutí Nejvyššího soudu dává za pravdu všem, kteří tvrdili, že se jedná o vykonstruovaný politický proces. Byl to pod záminkou trestního procesu útok na politickou moc těch, kterých se to týkalo.

Vedle kritiky některých politiků a právníků, kteří nesouhlasí se zdůvodněním rozhodnutí Nejvyššího soudu, že tehdejší poslanci Šnajdr, Fuksa a Tluchoř byli kryti imunitou, protože jednali na půdě Poslanecké sněmovny, se objevuje i kritika, že se Nejvyšší soud trochu vyvlékl, když se odvolal na imunitu, ale že se měl zabývat tím, zda podobný politický obchod může být trestným činem…

Jako právníkovi, který se zabývá praktickým právem, mi nepřísluší kritizovat jakékoli rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to z jakéhokoli důvodu. To je princip, který musíme dodržovat. Na mně jako na právníkovi je, abych takové rozhodnutí respektoval, ne abych se ho snažil znevážit, chválit nebo ho jakkoli rozebírat. To je názor Nejvyššího soudu a není v této republice nic, kromě Ústavního soudu, co by mělo větší váhu. Čili jakákoli kritika rozhodnutí Nejvyššího soudu je mimo mísu. Nejvyšší soud v této napjaté situaci udělal něco pozitivního. Udělal něco, čím zabrzdil protiprávní řádění státního zastupitelství. To už samo o sobě je v této době a v této republice počin extrémně pozitivní.

Ale hodně se diskutovalo o tom, jestli takové politické obchody jsou „jen“ neetické a nemorální, nebo jde o trestný čin. Nebylo by tedy opravdu lepší kvůli budoucímu chování politiků se přece jen vyjádřit k meritu věci – tedy jestli by výměnný obchod byl protizákonný, kdyby se třeba dohodl jinde než v Poslanecké sněmovně?

To je jako s rozsudkem. Není tak důležité, jak je zdůvodněn, důležité je, jaký je jeho výrok, jaký je jeho výsledek, co postihne. A Nejvyšší soud to postihl tak, že stíhání zabrzdil. A je úplně jedno, jak to soudci zdůvodnili. Už to, jak rozhodli, je pozitivní. Jestli se zabývali celým meritem věci, nebo jestli rozhodli s poukazem na formální nedostatky, nebo se odvolali na imunitu a nestíhatelnost, je jedno. Důležitý je výsledek.

Obávám se, že veřejnost to nepochopí. Veřejnost nechce slyšet jen to, že stíhání bylo protiprávní, protože poslanci mají imunitu, ale chce vědět, jestli šlo nebo nešlo o korupční jednání. Nebo myslíte, že rozhodnutím Nejvyššího soudu bude uspokojena?

Veřejnost asi nebude úplně uspokojena. Ale Nejvyšší soud nerozhodoval o tom, jestli se osoby dopustily nebo nedopustily trestného činu, jestli důkazy jsou náležité nebo ne, jestli svědčí o nějaké trestné činnosti. A také to po něm v tu chvíli nikdo nechtěl. On rozhodoval jen o tom, co se po něm chtělo. Důsledek jeho rozhodnutí přesáhl dokonce rozhodnutí samotné. O tom, jestli se vazebně stíhaní něčeho dopustili, nebo jestli je to celé jen zneužití trestního práva pro získání politické moci, nerozhodovali. Soudci Nejvyššího soudu mohou rozhodovat jen o podnětu, jaký dostanou. Buď se někdo dovolává proti rozsudku soudu, nebo si někdo stěžuje na porušení zákona. Ale Nejvyšší soud nemůže rozhodovat o něčem, co mu nikdo nepředložil.

Ústavní právník Jan Kudrna říká, že neexistuje ve světě žádný příklad, kdy by takové jednání, jaké připisovali státní zástupci třem poslancům a premiérovi, bylo posuzováno jako trestný čin. A kdyby k odsouzení došlo, tak by to prý vstoupilo do učebnic. Jak si vysvětlujete, že čeští žalobci se chtěli stát takovými právními průkopníky?

Oni se nechtěli stát průkopníky v právu, ale byli nástrojem k uchopení moci. Bylo to zcela obyčejné zneužití trestního práva pro uchopení moci. O nic jiného nešlo. Vůbec nešlo o žádné právo. Dalo by se to říci obráceně, že šlo o neprávo.

Ale bude asi těžké zjistit, čím nástrojem žalobci byli...

To už je na těch postižených osobách a ne na mně, aby daly podnět příslušným orgánům, ať policejním nebo státnímu zastupitelství, k prošetření, zda tímto postupem, který zvolilo státní zastupitelství a provedla policie, nebyla pošlapána jejich základní práva a zda se někdo případně nedopustil dokonce nějakého trestně relevantního jednání.