Na listopadovém průzkumu agentury STEM mě zaujala informace, že si čtvrtstoletí od listopadu 1989 jen mírně nadpoloviční většina občanů myslí, že se u nás skutečně podařilo vybudovat základy demokracie. Není to trochu překvapivý výsledek?

Když se podíváme na těch pětadvacet let, tak můžeme u nás odlišit několik vývojových fází. Určitě není pravda, že všichni s velkým nadšením přivítali pád minulého režimu, ale už na počátku devadesátých let se ukazovalo, že společnost je rozdělená na několik táborů. Na jedné straně to byli pevní stoupenci minulého komunistického režimu, těch bylo kolem dvaceti procent. Na druhé straně byl zhruba stejný podíl lidí, kteří byli prozápadně i antikomunisticky naladěni. Zhruba 15 procentům obyvatel to bylo úplně jedno, ať je to tak, či onak. Takže zbývala skupina zhruba 45 procent lidí, kteří byli názorově velmi vlažní. Podle okolností a často na základě i povrchních emocí se názorově přesouvali tu na jednu, tu na druhou stranu. Země byla názorově rozpolcená, což vidíme na křehkých vládních koalicích dodnes. Vlastně to poznamenává celých 25 let a o směřování i povaze naší demokracie stále ještě není rozhodnuto. Je tu velká skupina lidí, která dění přihlíží trochu pasivně. Před čtvrtstoletím se jak politické elity, tak veřejnost demokracii teprve učily. Demokracie se v mysli lidí posilovala v průběhu devadesátých let až do jejich druhé poloviny. Od té doby existuje skepse o tom, čeho jsme dosáhli, a mezi lidmi vládne v tomhle směru značné rozčarování. Co se kvality demokracie týče, tak to zdaleka není lineární vývoj a o podobě toho, jak to u nás vypadá a do budoucna vypadat bude, se stále ještě rozhoduje.   

Ze všech dat a údajů, které jste od svých respondentů během roku získávali, můžete posoudit, zda byla politická situace v ČR v končícím roce spíše lepší, nebo horší než v předchozích letech?

Tak v tomhle ohledu data svědčí zcela jednoznačně. Jak už jsem říkal, prošli jsme několika vývojovými fázemi, byl to vývoj nahoru a dolů. Nejzávažnější a dosud bezprecedentní vývoj se jeví v našich datech od roku 2008-9 a zejména pak léta za vlády premiéra Nečase. Lidé měli pocit, že se společnost vyvíjí špatným směrem, jako by se jim vzdalovala, vzdalovaly se jim vládnoucí elity. Vytrácelo se jim takové to hodnotové zakotvení, oslabovaly se názory, že demokracie nakonec zvítězí a naše děti budou žít v lepším světě, než jsme žili my. A to se za Sobotkovy vlády a s účastí hnutí ANO výrazně zlepšuje. Dokonce data z posledních měsíců, i ta prosincová ukazují, že se krizové období hlubokého rozčarování posledních několika let uzavírá.

Hnutí ANO se vymezuje proti standardním stranám, které společnost řídily v uplynulých dvou desetiletích, a označuje se za skutečného zástupce občanů. Vnímá veřejnost účast ANO ve vládě, že v ní má konečně někoho „svého“, nebo převládají obavy z ohrožení svobody, jak na kumulaci moci u Andreje Babiše poukazují některá média?

Dostáváme se zase na nějakou normální startovní čáru, jako by se zdálo, že nová politická konstelace i s hnutím ANO představuje v mysli lidí příležitost, jak se vymanit z negativního sevření, které pociťovali v minulých dvou, třech letech. Takže se dá jednoznačně odpovědět, že je to vnímáno spíše pozitivně jako příležitost. A obavy, které zaznívaly už na podzim roku 2013, že hnutí ANO a jeho nezakotvenost v naší polistopadové politické tradici může představovat nebezpečí a spojení byznysu a politické moci nás může ohrožovat, sice stále existují, ale nijak se nerozšiřují, naopak jich ubývá a posiluje se spíš prvek naděje.