Razantně odmítá hlasy, podle kterých nyní budou pedagogičtí pracovníci privilegovanou kastou, protože jinde je praxe několika po sobě jdoucích smluv na dobu určitou běžná. „Pedagogika není výroba šroubků, čímž se nechci nijak dotknout výroby šroubků. Jenže pedagogická činnost je dlouhodobý proces, je to výchova mladé generace. V zákoně ponecháváme možnost jedné smlouvy na dobu určitou, což má logiku. Za těch deset měsíců se jak mladý učitel, tak i škola a její vedení navzájem přesvědčí, že to jde. Ale pak už je logické navázat dlouhodobý pracovní vztah,“ tvrdí poslankyně, která si neumí představit, že by v Parlamentu mohl schvalování provázet nějaký vážnější nesoulad. A o jednání v Senátu ani o podpisu prezidenta pod zákonem naprosto nepochybuje.

„V Senátu existuje jasná většina těch, kdo si uvědomují neudržitelnost této situace, a pan prezident – jakkoliv proti němu má mnoho lidí výhrady – určitě nemůže být podezříván z toho, že by nepovažoval vzdělávání za klíč k prosperitě země,“ říká Vlasta Bohdalová. Ta je ostatně původním povoláním také učitelka.

Možná i proto je rozpačitá z otázky, zda fakt, že ředitelé masově využívají možnost „odeslat“ část pedagogů na „pracák“, nelze považovat za projev malé míry kolegiality. „Já tu otázku chápu a rozumím tomu, že to tak může zvenku vypadat. Je třeba se ale ptát, proč to ředitelé dělají. Protože znám desítky a možná i stovky ředitelů základních i středních škol, tak jednoznačně tvrdím, že pro naprostou většinu to není snadné rozhodování. Jenže když počítáte každou korunu a když učiteli s třicetiletou praxí můžete dát na odměnách jako naprosté maximum částku, kterou mají některé děti jako kapesné, tak hledáte všechny skuliny, jak ušetřit,“ říká se zjevnými rozpaky. Ale hned doplňuje, že stejně jako stát přestane ponižovat mladé pedagogy posíláním na pracovní úřady, je nutné se stále vracet k podfinancování školství: „Snad jsme si mnohokrát řekli, že výchova dětí a vzdělávání jsou prioritou této země. Tak už se podle toho musíme začít konečně chovat.“

Podle ní klade společnost na učitele velmi vysoké nároky, které přirovnává k duševní vyrovnanosti pilotů formule 1 nebo zkušených duchovních vůdců. „Zkuste si někdy stoupnout na čtyři nebo i podstatně více hodin denně před třídu třiceti teenagerů, zkuste jim zajímavě povídat něco, co se mají naučit, zkuste to s nimi vydržet a zachovat si přitom duševní rovnováhu nebo alespoň zdraví. To je stejný zápřah, jako řídit leteckou dopravu nad New Yorkem,“ dodává s úsměvem a přiznává, že i přes to všechno jí často učení chybí. „Je to nádherné povolání a zároveň skoro neustálý stres. Každý dobrý učitel vám řekne, kolik odpovědnosti cítí za své žáky, jaké má obavy o to, jak se v životě prosadí, zda se jim splní jejich sny. Je třeba si vážit každého, kdo se tohle povolání rozhodne vykonávat,“ říká poslankyně Bohdalová – bývalá pedagožka – s nepřehlédnutelnou nostalgií.  Podle ní jde především o to, aby do této oblasti dal stát více peněz, ale také aby tyto peníze byly efektivně vynakládány.

„Zažíváme nyní nemalý hospodářský růst. Asi se všichni shodneme na tom, že vzdělání a kvalita vědomostí českých lidí je jedním z jeho rozhodujících motorů. Tyto kvality máme díky tomu, že naše školství – i když často v nuzných podmínkách – pracuje kvalitně. Tak se tedy ptám: Není právě teď ta správná chvíle splácet dluh vzdělávacímu systému? A promiňte, podle mého je zlepšení školství důležitější a lepší investice do budoucnosti než mnoho jiných věcí. Když něco postavíme za rok nebo za dva, bude to smutné, ale nějak to přežijeme. Ono to na nás počká. Ale děti nepočkají. Ty prostě rostou bez ohledu na to, jestli se ve státním rozpočtu najdou či nenajdou peníze na školství.“