Okresní soud v Jičíně (jako nalézací soud) svým rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v délce trvání osmi měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v délce dvou let, a rovněž k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let. Skutek kladený stěžovateli za vinu měl spočívat zjednodušeně řečeno v tom, že měl dne 14. 5. 2020 v brzkých ranních hodinách řídit osobní motorové vozidlo po požití alkoholu, a v důsledku toho nezvládnout řízení a havarovat do silničního příkopu.

Nalézací soud na základě provedeného dokazování konstatoval, že stěžovatel se svými přáteli požívali alkoholické nápoje. Po stěžovatelově havárii napadlo jednoho ze svědků zavolat na policii a nahlásit údajnou krádež vozidla. Svědek se domníval, že přivolaní policisté auto z příkopu vyprostí. Přivolaná hlídka ale měla pochybnost o pravdivosti hlášení a provedla u nich dechovou zkoušku na přítomnost alkoholu v krvi. Při podání vysvětlení ve věci podezření z krádeže svědek výslovně uvedl, že z vozidla viděl vystupovat stěžovatele a že oznámení nehody na policii byla chyba a výmysl. Sám stěžovatel rovněž na úřední záznam o podaném vysvětlení přiznal, že vozidlo nikdo neodcizil a že k nahlášení smyšlené krádeže na policii se uchýlili, aby neměli potíže kvůli řízení pod vlivem alkoholu. Proto byla trestní věc podezření z krádeže odložena a byly zahájeny úkony trestního řízení ve věci podezření z ohrožení pod vlivem návykové látky. Okresní soud v Jičíně svůj závěr o vině stěžovatele založil mimo jiné i na obsahu odůvodnění usnesení policejního orgánu o odložení trestní věci podezření ze spáchání zločinu krádeže dle § 205 odst. 1, písm. a), odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, z nějž reprodukoval i obsah vysvětlení podaných dle § 158 odst. 3 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Okresní soud v Jičíně v rozsudku výslovně uvedl, že nijak nevycházel z podaných vysvětlení v trestní věci podezření z krádeže, ale z usnesení o jejím odložení, jehož odůvodnění na podaná vysvětlení odkazuje. Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací se posléze s nalézacím soudem ztotožnil. Stěžovatel podal proti napadenému usnesení odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl.

Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti zejména zpochybnil kvalitu dokazování. Podle stěžovatele z provedených důkazů nevyplývá, že by vozidlo řídil on sám. Uvedl, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními a závěry obžaloby i rozsudků nižších soudů, obzvláště ve výroku o vině.

Ústavní soud se ve svém nálezu musel zabývat tím, zda dokazování obsahem připojeného spisu nepředstavuje zásah do práva na soudní ochranu, práva na rovnost v řízení či práva na obhajobu obviněného v první trestní věci. Rovněž se zabýval tím, zda je přípustné provést jako důkaz úřední záznam o podaném vysvětlení, resp. jeho reprodukci v odůvodnění rozhodnutí z přípravného řízení v jiné trestní věci.

Ústavní soud neshledal stížnosti stěžovatele důvodnou. Konstatoval však, že dokazováním obsahu připojeného spisu nesmí být porušeny garance práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, práva na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny, jakož ani práva na rovnost v řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny. K takovému porušení dochází, pokud jsou takto získávány důkazy, které by v předmětném (pozdějším) trestním řízení byly nepřípustné.

Neporušitelnost zákazů důkazního práva se nevztahuje jen na samotné důkazy získané v jiném (dřívějším) trestním řízení, které by byly v pozdějším trestním řízení nepřípustné. Brání i tomu, aby tyto zákazy byly obcházeny tím, že místo přímého provedení nepřípustného důkazu v pozdějším řízení se orgán činný v trestním řízení „prolomí“ k jeho obsahu prostřednictvím příslušných pasáží odůvodnění rozhodnutí z dřívějšího řízení, které tento obsah rekapituluje a které je v tomto pozdějším řízení provedeno jako listinný důkaz.

Samotná (ne)přípustnost určitého důkazu v pozdějším trestním řízení musí být podle Ústavního soudu posuzována podle obecných pravidel dokazování vážících se k orgánům činným v trestním řízení. Nepřípustným tedy není takový důkaz, který byl v dřívějším právním řízení získán zcela bez jakékoliv ingerence orgánů činných v trestním řízení. Rovněž jím není důkaz, který byl získán v dřívějším právním řízení za obdobných podmínek, za jakých by byl mohl být získán i v pozdějším trestním řízení.

Podle Ústavního soudu nicméně nalézací soud zjistil takový skutkový stav, podle nějž vozidlo mohl řídit jen stěžovatel. Úvahy nalézacího soudu jsou komplexní, logické, racionální a podložené provedenými důkazy. Ústavní soud neshledal, že by byly zatíženy vadou neústavnosti. Z uvedených důvodů stížnost zamítl.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 808/22 je dostupný ZDE.