Česká republika z toho ale vychází spíše jako „účastník-přispěvatel“. Její národní zájmy nejsou pro hry vrcholných světových hráčů, žádoucí, a tím pádem se o nich ani nejedná, ani neuvažuje.

„Zapomeňte na to, že státníci mají jednu tvář. Jsou dr. Jackyllem, nebo Mr. Hydem podle toho, za jakou organizaci mluví. Alespoň ti evropští, a to včetně českých,“ říká profesor Krejčí. Jak říká, když se tito politici sejdou na summitu NATO, domluví se tu o bombardování nějakého státu, jindy zase o dodávkách zbraní nějakým bojovníkům za svobodu. „Když se pak sejdou následující den, coby shromáždění nejvyšších představitelů států Evropské unie, moralizují a kritizují masakry,“ dodává Krejčí.

Na bombardování se nešetří

Profesor připomněl loňské bombardování Libye vojáky Aliance – celkem 26,5 tisíc bojových letů plus odpálení 110 střel s plochou drahou letu Tomahawk, či letošní dodávky zbraní povstalcům a jejich zahraničním pomocníkům do Sýrie. „To je přece doprovázeno neustálým požadavkem Evropské Unie na dodržování lidských práv ze strany Muammara Kaddáfího či Bašára Asada, a samozřejmě zároveň požadavkem embarga na dodávky zbraní i dalšího materiálu vládním vojákům,“ připomíná politolog.

V této souvislosti zároveň zmiňuje i ekonomickou stránku věci. „EU a USA se potýkají s finančními problémy, ale NATO, v přímých nákladech jen na Libyi, vyplýtvalo hrubým odhadem pět miliard dolarů,“ dodává Krejčí. Jak víme, česká armáda se do bojů v Libyi oficiálně nezapojila. Protože se však rozhodnutí tohoto typu musí NATO přijmout jednomyslně, někdo souhlas s bombardováním státu, s nímž mělo Česko diplomatické styky, musel z Prahy dát. Kdo to byl – zda vláda, premiér či nějaký ministr – to nevíme ani po parlamentních interpelacích. V Evropském parlamentu také většina českých europoslanců zvedla ruku pro embargo.

Neokoloniální aneb nekoloniální války

Jak říká Oskar Krejčí, „Vše se samozřejmě děje ve jménu demokracie.“ Nezapomněl ale zároveň zmínit, že i kolonizaci světa, od jejího historického počátku, doprovázela literární, a později i mediální kampaň o evropské „civilizační“ misi. „Odlišnost tu samozřejmě je. Nejde o přímé podřízení dobytých zemí koloniální metropoli, ale dosazení spřízněných politiků do čela jinak „svobodné“ země,“ upřesňuje politolog. Tím se podle něj zrodil nový typ války – nekoloniální. To prý v případě, že za zájmy světových metropolí pozvedají zbraň místní nespokojenci.

„Bojují dílem ku svému prospěchu, dílem za zisky tzv. nadnárodních monopolů, které vždy mají zcela konkrétní domovinu, kterou protěžují a jíž jsou protěžovány,“ připomíná profesor. Česko se na těchto válkách podílí formou doprovodných misí. Je jasné, že význam českých vojáků je v tomto případě spíše diplomatický – pro vlastní boje mají mizivý význam, pomáhají ale, jak říká Oskar Krejčí, vytvářet iluzi, že jde o akci tzv. mezinárodního společenství. Zájmy českého státu nepatří v těchto válkách zrovna k prioritním, jestli vůbec nějakým zájmům neokolonistického společenství.

O peníze jde opět až v první řadě

Téměř rok po bombardování Libye lze oprávněně pochybovat o tamní stabilitě a dodržování lidských práv. „Avšak už v prvním kvartále letošního roku se, podle statistik organizace OPEC, těžba ropy v Libyi téměř vrátila na předválečnou úroveň,“ upozorňuje Oskar Krejčí. Připomněl, že v roce 2010 těžila Libye 1,6 milionů barelů denně, loni (po válce) to bylo 0,5 milionů barelů. „Letos v červnu však už těžba „vyskočila“ na 1,5 milionů barelů za den. A to i přesto, že bombardováním bylo z Libye vyhnáno přibližně 40 tisíc čínských techniků a dělníků,“ upozorňuje politolog.

Proč vadili libyjským vítězům zrovna čínští technici?

Přibližně před deseti dny čínský prezident Chu Ťin-tchao přislíbil Africe úvěry na infrastrukturní, zemědělské a průmyslově projekty v hodnotě 20 miliard dolarů. „Peking tak vytlačuje chudnoucí Západ z celé řady regionů, vysvětluje politolog. Otázkou podle něj ale je, zda nepovede nakonec čínská ekonomická pomoc Africe k tomu, že se Západ pokusí destabilizovat státy, které novou pomoc přijmou.

„Že se to neděje? Někdo ale přece musel dodávat zbraně, které loni vybojovaly rozdělení Súdánu či vedly k ozbrojeným střetům v Pobřeží Slonoviny," argumentuje profesor Krejčí. Někdo podle něj musí vytvářet chaos, který letos vede k posílení pozic CIA i armády USA v Mali. A právě k procesu destabilizací bývají přizvány země, jako je Česká republika. Úlohou těchto zemí může být ale opět pouhé potvrzení legitimity podobných „demokratizačních“ procesů a poskytování souvisejících služeb.

Nový neokolonizační model – přebarvené revoluce

Administrativa bývalého prezidenta USA George Bushe přišla podle Oskara Krejčího na nový způsob prosazování svých zájmů v zemích, které nejsou kompatibilní s americkou politikou. Jde o tzv. barevné revoluce. Ty, jak připomíná, probíhají v zásadě bez fyzického násilí. „Nekoloniální války jsou upgrade téhož – když se nelze dostat k moci pouličními demonstracemi, pak lze vybrané demonstranty ozbrojit. A následně jim pomáhat,“ vysvětluje profesor Krejčí. Jak dodává, využít k tomu lze různé moduly – propagandistický, logistický, případně modul vojenské intervence. „To vše pak doprovází degradace diplomacie na pomocníka bohu války, konstatuje Oskar Krejčí. Není prý bez zajímavosti, že pro tyto akce není česká účast spojenci bezpodmínečně vyžadovaná.

Pyrrhovo vítězství východních velmocí

Když Rusko a Číny dosáhly vítězství při prosazování stanoviska, že všem stranám ozbrojeného konfliktu v Sýrii má být měřeno stejně – ať již se tak stalo v Radě bezpečnosti OSN, nebo na konferenci v Paříži –, vedl tento jejich úspěch, podle Krejčího, nakonec pouze k přeskupení pomoci povstalcům ze strany Washingtonu, Paříže a Londýna. „Pozoruhodná je zvláště role Francie, kde se z hlediska zahraniční politiky ukazují prezidentské volby jako zbytečnost, neboť i pod vedením socialistického prezidenta zůstala Paříž předskokanem washingtonských jestřábů,“ upozorňuje politolog. Na druhé straně, musí podle Krejčího zaujmout zdrženlivost Berlína, který přece jen lépe vnímá, kde jsou skutečné problémy Evropy.

Při pohledu na úsměv francouzského ex-prezidenta Nicolase Sarkozyho, stojícího po boku později s francouzskou pomocí lynčovaného Muammara Kaddáfího, objevují se podle Krejčího další otazníky. „Jaká je role diplomacie v 21. století? Jakou hodnotu mají úsměvy na „rodinných fotografiích“ ze summitů skupiny G 20?,“ klade si otázku známý politolog. Jestli si prý někdo v Moskvě či Pekingu myslí, že se v Africe či na Středním východě nebojuje o ně, pak se podle Krejčího opravdu hluboce mýlí.

„Čistě hypoteticky: jestliže se Rusko, na rozdíl od feudální Saudské Arábie, ukáže jako nekompatibilní se zájmy Západu, lze využít wahhábisty mezi občany Ruské federace k ozbrojenému boji proti Kremlu?,“ vyslovuje odvážnou hypotézu Oskar Krejčí.

A tak se podle něj na osudu Sýrie a Libye učí generální štáby všech velmocí novým formám bojů.

„Ještě štěstí, že nás se to netýká,“ podotýká s určitou dávkou smutné ironie profesor Krejčí. „My přece nemáme ani armádu, ani zahraniční politiku. Natož pak vlastní národní zájmy,“ dodává.