„Proč se tedy nic neděje? Předně je to tím, že pracující lidé jsou paralyzovaní strachem ze ztráty práce a mzdy, kterou nyní mají. Dříve to byli právě oni, kdo stál za reformami, včetně oblasti minimální mzdy, čtyřicetihodinového pracovního týdne, podpory v nezaměstnanosti a podobně,“ píše Reich s tím, že tomu nyní už tak není, protože lidé se neodváží vystoupit. „To poslední, co by chtěli, je dělat problémy a riskovat ztrátu toho mála, co jim zbývá. Navíc byl zdecimován hlavní prostředek jejich ochrany, kterým byly odbory. Ještě před 40 lety v nich byla více než třetina pracujících v soukromém sektoru, nyní to je méně než sedm procent.“
Dříve byli motorem společenských změn studenti, ti jsou nyní ale poměrně umírnění. Tíží je totiž dluhy, ty od roku 1999 vzrostly o více než 500 procent. „Dluhy studentů navíc nejsou dotčeny osobním bankrotem a trh práce pro čerstvé absolventy je nadále velmi slabý. Výsledkem je i to, že rekordní počet jich v současné době žije s rodiči. Reformátoři a revolucionáři ale nechtějí žít s rodiči a bát se toho, že je zatíží dluhy a neschopnost získat práci.“

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vam