Daniel Pitek, známý jako ‚sedlák od Milešovky‘, se rozhodl, že během měsíce objede všechny obce v okrsku Lounsko a Rakovnicko, za který kandiduje do Senátu. Jako sedlák a venkovan ze sebe ani v předvolební kampani nechce dělat někoho, kým není. A tak jezdí svým traktorem a v pracovním ‚obleku‘, který je pro něj každodenně běžný.
Jezdí i po malých ‚zapadákovech‘, po malých obcích a vískách, přestože tam leckdy přes den člověk dlouho nepotká živáčka. Vidí v tom smysl a nejen proto, že politici právě tato místa vesměs míjejí. „Jako venkovan kandiduji za to, co dělám. A budu chtít hájit zájmy i především té skupiny, kterou dobře znám,“ říká nám k tomu, když dorazí do Hořesedel na Rakovnicku. Obcí, kde žije zhruba přes čtyři stovky obyvatel, prochází silnice I/6 Praha–Karlovy Vary a je to pořádně znát: Posezení před krámkem hned vedle dopravní komunikace je každou chvíli o síle hlasivek. Provoz se zde nezastaví, kamion střídá kamion.
„Většinou někam přijedu, zaparkuju. Lidé sedí na zahrádkách, většinou štamgasti, často v montérkách. Nikomu nic nenutím,“ povídá Pitek, když usedá s limonádou u jednoho venkovního stolu.
Radši bych byl v lese...
Poté, co už řadu míst projel, vnímá, že lidé jsou už na politickou reklamu alergičtí. „Vidí ty panáky, kteří jim slibují, že zítra bude ráj – pokud je zvolí. Proto tolik lidí pak na volby kašle a berou politiku jako nepřátelské prostředí,“ chápe rozhořčení.
A chápe i to, když se najde jedinec, který když vidí jakýkoli billboard, ukáže na něj prostředníček. Ano, i to na štrece zažil. „Tak jsem přijel blíž a zeptal se ho, jestli má problém s prstem. Já si rád věci s lidmi vysvětlím hned,“ povídá. Prý nakonec vylezl z traktoru ven. „Jezdím normálně tak, jak bývám oblečený u práce. Tak jim říkám: Chlapi, taky chodím v montérkách,“ a nakonec z toho prý byl normální pokec.
Sympatizanti na sociální síti mu občas píší, že je mnohem užitečnější, když dělá co doposud: Chová zvířata, pěstuje plodiny, pečuje o přírodu, zakládá mokřady a také v tom všem politikům radí, tedy pokud chtějí naslouchat… Někteří mu dávají rovnou řečnickou otázku, zda to má zapotřebí – jít mezi ně. „Mám to rozpolcené. Samozřejmě jsem radši v lese, na loukách a v sadech. Také mě netěší, že musím po obědě ukončit svou práci, která mi pak stojí. Ale když lidé jako my nebudeme mít v politice žádné zastoupení, nebudou věci fungovat, jak mají,“ shrnuje, co mu prostě po těch letech snažení došlo.
Pomněte: Určují nám pravidla, i když nevolíme
A tak teď každý den obstará zvířata – krávy, ovce, koně, ještě se také svážejí balíky sena z polí, a pak toho nechá a vyjede na traktoru po regionu. Přitom nudit by se ani bez toho neměl důvod: Jsou potřeba opravy v sadech. S ochranami kolem stromků prý každou chvíli zvěř zacvičí.
„Rád bych, aby to lidé nebrali tak, že kdokoli leze do politiky – ať komunální, krajské nebo státní, musí být hned papaláš z jiného světa, než jsou oni. Také je mi politika nepříjemná, ale bez ní nemůžeme fungovat. V Parlamentu se přijímají zákony a to jsou normy, které nám určují pravidla. A to i pro ty, co nevolili,“ snaží se vysvětlit, že když chce maximálně změnit to, co ho tíží, musí být zákonodárcům co nejblíž. „Když se do politiky dostane bankéř, bude hájit zájmy byznysu. Když se tam dostanu já...“
Vrátit venkovu slunce, seno, jahody
Kolešovice, Kněževes, Mutějovice, Lubenec, Vroutek, Blšany, Krásný dvůr… A když už se s lidmi z různých zákoutí lounsko-žatecko-rakovnického regionu dá do řeči, co zjistí?
„Život na vesnicích se hodně změnil. Už to není to místo, jak ho známe ze Slavností sněženek nebo Slunce, seno, jahody. Špatné dopravní spojení, zmizela práce, mizí hospody, většina musí jezdit pryč, a tak venkov skomírá – jsou místa, kde během dne opravdu nepotkáte žádné lidi. Je potřeba těžiště práce přenést zpátky na vesnice,“ říká.
Není v pořádku, když naopak lidé z dříve pestrých, živých, zemědělsky a řemeslně činných obcí jezdí otrokařit do montoven a do té své malebné vísky přijedou jen přespat. „To není nějaký velký štěstí,“ podotýká Daniel Pitek, který chce podporovat drobné podnikání tak, aby lidé tam, kde bydlí, sami sebe uživili.
Každý truhlář, soustružník, pokrývač může mít svou dílnu mimo město. I v zemědělství je lepší, když jsou čtyři sedláci ve vsi, než jeden velký agrární podnik kolem čtyř vesnic.
Člověk míní, ptáček mění
Pokud na vaši adresu nedorazí nebo se hodně zdrží, nemusí to být jen proto, že to tím traktorem přece jen jede trochu pomaleji. Život přináší spoustu překážek a překvapení na cestě. Třeba zrovna bude někoho zachraňovat. Jako se to stalo před pár dny:
„Člověk míní a drobný ptáček mění. Při jízdě autem do Loun jsem na frekventované silnici zahlédl po asfaltu poskakovat mladou jiřičku obecnou, která nemohla vzlétnout a každou chvíli hrozilo, že ji srazí některé z rychle projíždějících aut. Zastavil jsem, jiřičku jsem chytil, no a plán se v mžiku změnil. Místo do Loun jsem zamířil do Dolního Týnce za Litoměřicemi, kde je záchranná stanice Falco. Takže vše dopadlo dobře, kampaň se dnes sice nekonala, ale zase jsme zachránili život krásnému a užitečnému ptákovi a traktor si taky alespoň odpočinul.“
Trochu zvláštní okrsek
Doplňuje, že na cestách nikoho dráždivě neoslovuje, nikomu nenutí a nerozdává letáčky. V Hořesedlech, kde jsme jej potkali, jen pak v krámku nechal pár „dopisů“, kdyby měl někdo sám od sebe zájem. Sepsal totiž v létě jakýsi list lidem, dopis pro venkov. „Píši v něm, co cítím osobně jako problém na venkově. Lidé by jej měli dostat do svých schránek,“ uvádí.
Daniel Pitek kandiduje za zvláštní rajón. Část spadá pod Ústecký kraj – okres Louny s výraznými regiony Žatecko a Podbořansko, část pod Středočeský kraj – okres Rakovník. „Navíc z velké části jde o takzvané bývalé Sudety,“ podotýká k tomu. Politicky je zde patrný velký vliv komunistů a populistů, jak říká. „Ale beru, že jsem venkovan jako mnozí zde,“ dodává, když přemítá, jak se voliči budou stavět k výběru osobností do Senátu.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lucie Bartoš