Server arabské televizní stanice Al-Džazíra popsal, proč se po odchodu Američanů hodlá Čína angažovat v Afghánistánu. Považuje tuto zemi za svůj potenciálně nebezpečný zadní dvorek, i když je čínsko-afghánská hranice dlouhá jen 76 kilometrů.  

Čína má v podstatě dvě možnosti. Může se pokusit udržet stabilitu v Afghánistánu vojensky a zahájit tu vojenskou misi. Touto cestou se v 19. století vydali Britové, ve 20. století Rusové a ve 21. století Američané. A všechny tři mocnosti si v Afghánistánu vylámaly zuby. Čína si je toho podle serveru vědoma a dobře ví, že vojenské angažmá v této zemi by jí stálo obrovské množství peněz i životů.

Druhou možností je s afghánskou vládou radikálů z Tálibánu spolupracovat a rozvíjet vzájemné hospodářské vztahy.

„Obavy Číny ze stability v regionu a potenciál bezpečnostního vakua, během kterého dochází k ozbrojování militantních radikálů, převažují nad touhou proniknout k nerostnému bohatství Afghánistánu a v blízké budoucnosti dále posílit propojení regionální infrastruktury přes oblast,“ napsal server.

• Další informace naleznete zde

„Pro Čínu je velmi důležité vidět, jak Tálibán situaci stabilizuje,“ řekl televizi Al-Džazíra Zhang Li, profesor Institutu jihoasijských studií Univerzity v S'-čchuanu. „Myslím, že nejdůležitějším krokem je politické usmíření. Mluvit o velké ekonomické angažovanosti je příliš brzy,“ dodal.

Čína bude pečlivě sledovat, zda hnutí Tálibán dokáže udržet nejhorší ozbrojené radikály na uzdě a zabrání jim v provádění akcí za hranicemi Afghánistánu. I v Číně.

Pokud by chtěla Čína v Afghánistánu těžit nerostné bohatství, lithium či měď, bude muset investovat obrovské sumy peněz do rozvoje infrastruktury svého souseda, protože některé afghánské provincie jsou v tomto směru neuvěřitelně zaostalé.

Ředitel Programu globální politiky z Univerzity Johna Hopkinse Daniel Markey upozornil, že pokud bude chtít hnutí Tálibán v zemi skutečně udržet klid, bude muset některým regionům poskytnout značnou autonomii. To bude pro Čína znamenat příležitost k jednání s místními vůdci, ale současně to bude znamenat pro samotnou Čínu jisté riziko, protože komunistická vláda v Pekingu vše řídí z centra pevnou rukou.

Tálibán zase musí počítat s tím, že pokud některým regionům neposkytne značnou autonomii, v zemi může co nevidět vypuknout občanská válka.