Lidé si do svých slavných spoluobčanů projektují různá soukromá zklamání, očekávání, naděje a frustrace. Publicista Petr Fischer na blogu serveru Aktuálně.cz připomněl, že mnoho žen a mužů si své naděje projektovalo do Václava Havla, a později si do něj s chutí kopli, když byli zklamání z polistopadového vývoje. Petr Fischer se zamýšlí nad tím, jak se lidé po Gottově smrti postaví k Mistrově odkazu.

„Bývalý prezident se v dokumentu Občan Havel na jednom místě rozčiluje, jak ho lynčují za to, že prodal Lucernu Chemapolu. Mluví o Čecháčcích, kteří sami kradou a podvádějí – a své špatné svědomí pak přenášejí na něj. Podobně funguje i postava Karla Gotta, na jehož službu režimu lze ukázat po pravdě a velmi snadno, zatímco vyčítavým prstem mířit na sebe je mnohem nepříjemnější. Gott tak kanalizoval frustraci, která ve společnosti po jeho smrti zcela jistě zůstane a může ještě provést podivné věci,“ uvedl Fischer.

„Havel obhajoval prodej Lucerny pochybným lidem odkazem na vinu ostatních, Gott většinou připomínal, že chtěl prostě zpívat lidem, tedy odlehčit těm, kteří se museli – podobně jako on – krčit. Byla to taková zvláštní varianta solidarity otřesených: jsme všichni v morálním bahně, tak si alespoň pěkně zazpíváme,“ pokračoval publicista.

Otázkou prý je, co se s odkazem Karla Gotta stane, až se k němu nebude moct vyjadřovat sám Mistr, ale jen lidé, kteří budou mluvit o něm, budou hodnotit jeho život a jeho písně, které zní v hlavách lidí mnoha generací.

Komentátor Českého rozhlasu Jan Finglerland k tomu doplnil, že generace Husákových dětí, do které patří, už si pamatuje jen Gotta, kterého vnímal jako součást komunistického Husákova režimu, kterému se mladí lidé na jedné straně posmívali, ale současně se jim jeho některé písně opravdu líbily a mnohé Husákovy děti byly překvapeny, že se Gottovy písně líbí i na Západě.

„Z hlediska pozorovatele světové politiky je tu ještě jedna pozoruhodná stránka Gottovy osobnosti. Velmi rád komentoval světové dění, a to z pozice člověka zasvěceného do určitých tajemství. Zejména v porevolučních rozhovorech vysvětloval, že vše podstatné má v rukou úzká skupina lidí. Někdy mluvil o iluminátech, jindy se zdálo, že má spadeno na ‚vlivné židovské rodiny‘,“ poznamenal Fingerland v textu uveřejněném na serveru Českého rozhlasu.

„Podle jeho vlastních slov měli Židé v rukou i americký hudební průmysl. Než odjel v roce 1967 zkusit své štěstí do Spojených států, nazpíval několik židovských písní, mimochodem velmi pěkně. Snad věřil, že mu to pomůže, nebo ho prostě židovská témata jen nějak podivně přitahovala. Jak víme, jeho hlavním působištěm zůstal střed Evropy,“ rozvinul téma Fingerland.