„Starý palác Národního muzea se trochu podobá berlínskému Reichstagu, a i když to zní podivně, sovětští vojáci na něj v roce 1968 pálili z kulometů ostošest. Navíc se tam svého času, stejně jako v nové budově, točily filmy o době Adolfa Hitlera,“ připomíná paradoxy naší národní památky Zdeněk Čech. Národní muzeum bylo založeno před dvěma staletími a člověk může jen s lítostí poznamenat, že je jeho stará budova stále v rekonstrukci, a tudíž nepřístupná.

Stěhování muzea

Národní expozice byla kdysi založena pod názvem Vlastenecké muzeum v Čechách a u jeho zrodu stáli zástupci tehdejší české akademické veřejnosti, a především zemské šlechty, přičemž faktickým zakladatelem byl Kašpar Maria hrabě ze Šternberka. Paleontolog velkého jména, jenž muzeu věnoval své rozsáhlé sbírky. Byly pak nějaký čas uloženy ve Šternberském paláci na pražských Hradčanech, kde našlo muzeum v první polovině minulého století sály pro své expozice.

„Byla to zpráva Evropě, že v Praze vzniká bohulibá instituce vyjadřující rozmach této části rakouského impéria. Jednotlivé země v říši, aniž to Habsburkům ve Vídni nějak zvlášť vadilo, chtěly rozvíjet vlastní identitu,“ podotýká historický publicista Zdeněk Čech. Sbírky se později přestěhovaly do novorenesanční budovy, která podle projektu architekta Josefa Schulze vyrostla v letech 1885 až 1891 na horním konci Václavského náměstí. Kritici se jí kvůli její kupoli vysmívali jako „paláci pod čepicí“.

Normální a bizarní

V tomto „chrámu vědy a umění“ jsou uloženy ponejvíce sbírky přírodovědné, tedy třeba mineralogické či zoologické, historické – například archeologické a numismatické, a nakonec umělecké. „Pro mě tu byla už v dětství nejzajímavější sbírka vycpaných zvířat a třeba kostra plejtváka myšoka, která má přes dvacet metrů,“ usměje se Čech a dodává: „Vůbec se ale nedivím, že se s některými artefakty muzeum moc nechlubí, když už tedy o nich mluvíte. Kusy kůže s tetováním anebo celá lidská kůže jsou asi zajímavé, ale taky dost odporné věci. Trochu eklhaft. Stejné jako stínítko na lampu z lidské kůže, které pochází z Osvětimi z roku 1944.“

Do Národního muzea se zhruba třicet destiček s napnutou lidskou kůží pokrytou tetováním dostalo z Hrdličkova muzea člověka na pražském Albertově – pro něž byly prý získány v roce 1925, ale neví se jak. Na jedné z nich je nepříliš kvalitně vytetován nápis Sibir 1914–15 a lipová ratolest, na jiné jakýsi erb. „Ten s názvem Sibir a s patřičným letopočtem bude nejspíš z doby zajetí nějakého rakouského vojáka,“ sdělil zájemcům historik Petr Hofman s tím, že další znázorňuje zjednodušený znak svatoštěpánské koruny, a mohlo by tedy jít o vojáka z Uher.

Lidská kůže

Už dost dávno se psalo o dalším bizarním artefaktu a od té doby je ticho po pěšině. Jde o vysušenou kůži staženou ze živého člověka. O tomhle podivném unikátu se toho na rozdíl od tetování ví hodně. Legionář Václav Kopecký přivezl v roce 1920 kůži z Irkutska, kde ji získal od kapitána Vasila Bulatova, v jehož rodině bydlel. Kůže pochází z Mongolska, kde ji kníže Džá-lama poručil stáhnout z knížete Chaisana.

Psychopat Džá-lama vládl před první světovou válkou na hranicích vnějšího Mongolska a carského Ruska. Pořádek a kázeň udržoval krutostí. S příbuzným Chaisanem měl spor o vcelku malicherné věci, ale přesto jej nesmírně rozzuřil. Nechal Chaisana uvěznit a pak stáhnout z kůže. Když matka dostala kůži svého syna, na místě zešílela. Kapitán 41. sibiřského pluku Vasil Bulatov dostal rozkaz, aby zločince Džá-lamu zatkl a deportoval do vazby. Mezi jeho majetkem se našly dvě lidské kůže, které sloužily jako důkaz pro obvinění z krutosti. Džá-lama byl uvězněn, po říjnové revoluci mu ovšem na svobodu pomohla amnestie a vrátil se do Mongolska. Tam byl ale roku 1921 za kolaboraci s Číňany zastřelen. Celou tu krutou historii zapsal právě Kopecký.

Paláce ve filmu

Kvůli podobě s berlínským Reichstagem „hrála“ stará budova Národního muzea roli v několika filmech o nacismu. Třeba v kanadském historickém dramatu „Hitler: Vzestup zla“, kde si roli nacistického vůdce střihl britský herec Robert Carlyle. Od poloviny roku 2011 je však rozlehlý palác za sochou knížete Václava rekonstruován, takže kolem něj stále stojí lešení, z nějž se dnes už aspoň vyklubaly překrásně upravené kupole věží. Ovšem budova je kvůli rekonstrukci stále uzavřena, což je při dvoustém výročí muzea vcelku ostuda. Rekonstrukční práce se prý navíc zpožďují. Na stránkách Národního muzea najdete slib, že bude palác částečně zpřístupněn koncem října.

V roce 2006 byla do správy muzea převedena i protější budova bývalého Federálního shromáždění. „Barák Federálního shromáždění? To byl kdysi zatraceně drahý špás. Stavěli ho do roku 1973 tak trochu odshora dolů, a proto i ta cena. Tehdy zhruba miliarda korun, což byly v té době neuvěřitelné peníze,“ podotýká bývalý novinář Zdeněk Čech. Ostatně právě tahle budova dělala kulisy americkému filmu Fatherland z roku 1994. Je to fikce o tom, jak by asi vypadal svět po vítězství třetí říše, v němž hlavní roli SS detektiva hraje Rutger Hauer. A budova v ní představovala co jiného než Reichstag „nové říše“.

V nakladatelství Daranus, jehož je Zdeněk Čech spolumajitelem, právě vyšla kniha „Případ Kramný – Všechno je jinak“. Žádejte ji u svých knihkupců anebo objednávejte na internetové adrese www.daranus.cz