Nervozita, jež panuje v Bruselu po volbách do Evropského parlamentu, je důsledkem nahromaděných problémů, jejichž řešení se odkládá, protože neexistuje. Skutečnost je taková, že problém, který vznikne na národní úrovni, nelze na národní úrovni řešit, neboť pravomoc byla delegována do Bruselu. Na národní úrovni se řeší už jen věci okrajové, bagatelní. Pro Brusel je ale okrajové a bagatelní to, co se řeší na národní úrovni, a co navíc bývá způsobeno politikou Bruselu. Tuto absurditu si uvědomuje stále víc voličů.

Čím více je toho, co podléhá unijní legislativě, a méně toho, co lze řešit na úrovni státu, tím větší díl viny na úpadku jednotlivých států EU nese Brusel, a tím menší vina leží na národních vládách. Evropská komise místo koordinace zájmů členských států vnucuje členským státům zájmy globálního kapitálu. Neslouží občanům, ale nadnárodním korporacím, ať už se jedná o obchodníky s energiemi, s léky, s obilím anebo se smrtí.

Každý tlak vyvolává protitlak. Ukazuje se, že mezi voliči stále ještě nepřevládají infantilní konzumenti krátkých videí, kteří si fotí, co mají právě na talíři. Voliči naštvaní na rostoucí ceny, klesající životní úroveň, zhoršující se lékařskou péči, klesající bezpečnost či úpadek školství, přestávají volit politiky, kteří tvrdí, že je všechno v pořádku a pod kontrolou. Protože evidentně není. Končí éra, kdy politika kritizujícího systém šlo diskvalifikovat jako „nesystémového“. Když totiž systém nefunguje, jsou „systémoví“ politici občanům užiteční jako mrtvému kabát.

Coby kontrola Evropské komise byl vymyšlen Evropský parlament (EP). Ten se ale stal kontrolou pouze na papíře poté, co nejsilnější frakce utvořily mocenský kartel. Sblížení frakcí lidové, socialistické a liberální nastalo tak, že se všichni rekvalifikovali na progresivní zelené militantní liberální demokraty. Z dozoru se stal orgán, který Evropské komisi kryje záda. Především se ale vyjevilo, že politický život v EU se netvoří v konstruktivní diskusi stoupenců různých ideologií, myšlenkových proudů anebo koncepcí. Bez diskuse politický život ustrnul a z EP je tržiště, na kterém se handluje s mandáty a dělí volební kořist.

V EP po posledních volbách přibylo hodně poslanců, od kterých voliči očekávají věrnost zemi, ve které byli zvoleni. Aby se stali protiváhou poslancům, kteří slouží instituci, jež je platí, nemohou se rozplynout v existujících frakcích. Musí se sjednotit ve frakci vlastní, jejímž programem bude budování Evropy autonomních národů, neboť projekt nadnárodní Evropy kolabuje.

Nemáme jistotu, že decentralizaci zvládnou politici lépe, než zvládli, čili nezvládli, globalizaci. Ke změně kurzu nikdy nedochází proto, že se na obzoru objeví rozumnější a pro společnost lepší alternativa. Poměry se mění tehdy, když už nelze zakrýt, že o zásadních věcech, na kterých závisí každodenní život občanů, rozhodují idioti. Končí jen to, co už nejde vydržet.