„Sovětskou propagandu nikdo neporazil a její kontinuální vliv nenarušil. Moderní dějiny prezentované ve školách jsou de facto sovětskou verzí moderních dějin a proruským panslovanstvím je do jisté míry zasažena i výuka českého jazyka, resp. literatury (národní obrození),“ citoval Palička z výroční zprávy BIS.

Obavy z toho, že je ruská propaganda v Česku tak hluboce zakořeněna, že se ji učí i děti ve školách, byly podle Paličky namístě někdy počátkem devadesátých let, kdy výuka probíhala ještě podle starých učebnic. „Celkově se jednalo o jistý didaktický freestyle, kde řada učitelů ještě moc netušila, co vlastně žákům říkat mohou a co musí,“ dodal.

Palička pochybuje o tom, že by skutečně během bezmála třiceti let demokracie nikdo z autorů učebnic a pracovníků ministerstva školství, kteří mají schvalování oněch učebnic v popisu práce, neodhalil, že se tu celou dobu pod rouškou vzdělávání šíří sovětská propaganda.

Problém výuky moderních dějin v Česku vidí komentátor úplně někde jinde. A to v tom, že se k ní na mnoha školách žáci a studenti ani nedostanou. Sotva se prý dostanou ke druhé světové válce, a klade se důraz na pravěk a středověk. „Nezbývá než konstatovat, že na podstatné části českých škol se neučí žádná sovětská verze moderních dějin, protože se zde prostě o moderních dějinách neučí vůbec,“ míní komentátor.

I kdyby prý dnešní učebnice v pasážích o druhé polovině 20. století, tak jako učebnice před rokem 1989, přetékaly ruskou propagandou, Sovětský svaz by prý byl vykreslen jako ztělesnění dobra a ochránce míru.

Ani vliv učitelů vychovaných za socialismu nepokládá Palička za významný. Doba starých učitelek, které vykládají to samé posledních padesát let, pominula. Poukazuje na to, že mnoho dnešních kantorů komunismus zažilo jen jako malé děti a tak jim asi těžko lze vytýkat ovlivnění dobovou propagandou, které by se významnějším způsobem promítlo do toho, jak učí.

Ještě podivnější mu pak přijde výtka BIS směrem k výuce literatury ohledně národního obrození. „Kritizované ‚zasažení panslovanstvím‘ v realitě probíhá zhruba tak, že se panslavismus vedle o něco novějšího austroslavismu představí jako jeden z už tehdy nepříliš úspěšných obrozeneckých proudů,“ dodává Palička.

Národní obrození obecně není pro pubertální studenty nikterak populární kapitolou a domnívat se, že někdo ze studentů podlehne podprahové propagandě a začne adorovat Rusko, protože se ve škole dozví, že František Ladislav Čelakovský napsal Ohlas písní ruských, je více než naivní, míní komentátor.

Komentáor se tak pozastavuje nad tím, jak BIS přišla na to, že výuka dějepisu a literatury probíhá podle blíže nedefinovaného „sovětského modelu“. A pokládá si i otázku, zda je vůbec úkolem tajných služeb posuzovat, co a jak se učí na školách, a vykládat dějiny. „Mám pocit, že naposledy tomu tak bylo v době, před jejímž návratem BIS varuje. A rád bych se v tomto ohledu nemýlil,“ napsal na závěr.

Původní text ZDE