Abu Taiyb z organizace Islamic Diversity Center Northeast následně uvádí, že muslimové jsou naprosto normální součástí společnosti, a to na všech úrovních. „Zapojují se do podnikání, platí daně, přispívají do zdravotnického systému. Teď u nás v Newcastlu otevřeli již druhou italskou halal restauraci, tak o kolik integrovanější už by měli být?“ ptá se a tvrdí, že muslimové se velmi dobře integrují. Zmiňuje například South Shields, kde došlo k integrování Jemenců.

Průzkumy však podle Kalendy ukazují, že muslimská komunita se s Británií sice silně identifikuje, ale zároveň zůstává v mnoha ohledech vyčleněna – jak, řekněme, „socioekonomicky“, tak řadou svých názorů na svět. „Data ze sčítání lidu z roku 2011 například ukazují, že mezi britskými muslimy je téměř dvojnásobná nezaměstnanost a počet lidí bez domova, skoro třetina využívá sociální bydlení, asi šest procent má problémy s angličtinou – mezi ženami může být toto procento mnohem vyšší, podle odhadů vlády se až pětina muslimských žen v Anglii nedomluví anglicky,“ zmiňuje.

Původní text ZDE.

Profesor Sundas Ali z Oxfordské univerzity pak zmiňuje postavení muslimských žen, které na rozdíl od nemuslimských nemají takovou podporu z domova, aby investovaly do svého vzdělávání a budoucí kariéry. A problémem je prý i antisemitismus, který však velmi často pramení z nevzdělanosti. „Dovoluji si tvrdit, že ve čtyřech z pěti případů si muslimové nejsou vědomi toho, že jejich názory a výroky jsou antisemitské,“ říká ředitelka organizace Joseph Interfaith Foundation Mehri Nikmanová. 

Jak však Kalenda poznamenává, muslimové se v zemi také stávají oblíbeným terčem bulvárních médií, kdy i umírnění a integrovaní muslimové čelí pozornosti.

A všímá si i dalšího příběhu dvaadvacetileté Maryam, která vystudovala mezinárodní vztahy na jedné z lepších anglických univerzit, mluví oxfordskou angličtinou a je praktikující muslimkou. Je ale také aktivní ve feministickém hnutí a nechodí zahalená. Jak podotýká, v její generaci používá zahalení jen menšina muslimek. Díky své netmavé pleti má také velkou výhodu. Lidé asijského nebo pákistánského původu zde podle ní zažívají daleko víc diskriminace.

Maryam je například rozhořčená kvůli tomu, že by se měla omlouvat za teroristické útoky. „Proč bych se měla omlouvat? Omluvím se za to, za co nesu zodpovědnost, ale ne za to, že nějaký parchant seká hlavy Iráčanům. Vždyť mezi oběťmi mohli být mí příbuzní, kdyby se včas z Iráku nepřestěhovali!“ rozohnila se. A právě i z těchto všech výše uvedených důvodů se Maryam změnila – uzavřela se do vlastní komunity a začíná se více identifikovat se zemí svého původu. Začala dodržovat přísný půst při Ramadánu i se pravidelně modlí.

„Stejně jako s vírou svých předků se Maryam v krizovém období mnohem víc ztotožnila se svým palestinským původem, přestože se v Palestině nenarodila a nikdy v ní nepobývala delší dobu než několik týdnů. Dříve se hrdě prezentovala jako Britka, dnes se mnohem víc cítí jako Palestinka,“ uzavírá autor.