„České stavy z císaře a krále Rudolfa II. vymačkaly roku 1609 takzvaný Majestát, což bylo přiznání nejvyšší možné míry náboženských a politických svobod. Tehdy to byly spojené nádoby. Dalo by se říct, že Království české se tím stalo jednou z nejsvobodnějších zemí v Evropě,“ vypráví Zdeněk Čech. A právě tyto svobody byly v království neustále jablkem sváru. Další události to pak jen potvrdily. A odstartovala je jedna z pražských defenestrací, přesněji řečeno ta, která se odehrála před čtyřmi sty lety.

Katolíci letí z okna

„Habsburk Matyáš se po abdikaci svého bratra Rudolfa II. stal roku 1611 českým králem. Nicméně měl už taky svá léta, a ve vzduchu se tudíž vznášela otázka následnictví. Tehdy se česká politická reprezentace dopustila neuvěřitelné chyby. Zemský sněm přijal totiž v roce 1617 za budoucího krále Ferdinanda Štýrského, který měl do dějin vstoupit jako Ferdinand II. Byl korunován ve svatém Vítu a čekalo se pak vlastně, až Matyáš zemře. Takže trůn měl obsadit nekompromisní katolík, což v zásadě znamenalo konec svobod. Habsburské špičky zůstaly na rozdíl od rudolfinských časů ve Vídni a v Čechách vládli královští místodržící. Mezi nimi i dva nesmlouvaví katolíci Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka a Jaroslav Bořita z Martinic, o němž dokonce kolovaly legendy, že když jeho poddaní nechtěli jít na katolickou mši, poštval na ně psy,“ popisuje tehdejší situaci Čech.

Na Malostranském náměstí stál a vlastně dodnes stojí palác s podloubím – Dům Smiřických. V předvečer zmíněné defenestrace se tam sešli důležití pánové jako právě Albrecht Jan Smiřický, Jindřich Matyáš Thurn, Václav Budovec z Budova či Martin Fruwein z Podolí za městský stav. Dohodli se na krátkém procesu s nejostřejšími stoupenci císaře. „V noci a brzy ráno poslali sluhy za svými příznivci a pak se všichni v zástupu vydali na Pražský hrad. Vpadli, vesměs ozbrojeni, do komnat místodržících. Nejdříve vyhodili z okna Martinice, pak Slavatu a s nimi z furiantství i písaře Fabricia, který měl nevhodné poznámky. Kdysi jsem u toho okna stál, je to opravdu hrozná hloubka. Letěli zhruba šestnáct metrů, ale zem byla dole pod zdí šikmá, takže se po ní zčásti klouzali, zčásti metali kotrmelce a všichni přežili. Nakonec po nich sice vypálili pár kulí, ale netrefili se,“ líčí historický publicista.

Útočníci poté vydali prohlášení, že defenestrace nebyla namířena proti císaři a králi a že šlo vlastně jen o trest pro nehodné úředníky. „Všichni ale věděli, že je to jen slovní cvičení. Ferdinanda nejdřív přijali za krále, což byla velká chyba, a pak se proti němu a proti starému Matyášovi vzbouřili. Postavili se Habsburkům, což byl po celé Evropě známý a etablovaný rod s obrovskou mocí. Vždyť Habsburkové tehdy nepanovali jen ve Vídni, ale také v Madridu, v Lisabonu, Neapoli, Miláně i Bruselu a navíc v zámořských koloniích, v Americe stejně jako na Filipínách. Všem tenkrát muselo být jasné, že defenestrací začíná velký konflikt. Válka nicméně potřebuje peníze, ale povstání nebylo ekonomicky vůbec nijak připraveno. A jak se říká latinsky: Pecunia nervus belli, tedy peníze jsou nervem války,“ podotýká Zdeněk Čech s tím, že se českým stavům přesto podařilo dát dohromady celkem slušné vojenské síly. A na to, proč naši pánové takhle riskovali, má jednu neotřelou teorii. „Smiřický byl nejbohatší šlechtic v Čechách a víno ve svém paláci určitě nabízel vynikající. Když se naši stateční v čele s Thurnem a Colonou z Felsu rozhodli v jeho domě k defenestraci, mohli mít už dost vypito a odvahu jim dodala opilecká pýcha. Dějiny se mnohdy ubírají po stezkách, které jsou dílem bizarní, dílem dost prozaické.“   

Tragická bitva na Bílé hoře

Evropa byla tenkrát rozhádaná. Silní a přísně katoličtí Habsburkové ze Španělska bojovali s Nizozemskem, kde se vlastně zrodila tržní ekonomika a které mělo tudíž na válku dost peněz, a v roce 1609 s ním uzavřeli příměří na dvanáct let. Takže se s otevřením nizozemské fronty dalo počítat až v roce 1621, což mělo českým pánům něco říct. Sehnat už roku 1618 zahraniční spojence bylo tedy dost komplikované, byť nikoli nemožné. Habsburkové (rakouští i španělští) mohli pak na potření české rebelie soustředit dost sil. Ostatně se tvrdí, že v době své největší moci měli v žoldu na 300 000 mužů, byť často v posádkách od Antverp až po Kubu. V bitvě na Bílé hoře mohla mít nakonec stavovská armáda jednadvacet tisíc vojáků, zatímco vojska císaře a Katolické ligy kolem šestadvaceti tisíc až osmadvaceti tisíc. Což nebyl až tak markantní rozdíl, zvlášť když měli stavové na Bílé hoře silnější pozici.  

„Když táhli císařští na Prahu, rozmísťovali vojáky do posádek v Žatci, Lounech a tak dále, aby v případě nutnosti měli pro ozbrojence zimní kvartýry. Když dorazili k Bílé hoře, museli se smířit s mnohem horším postavením. Stavovští stáli na kopci. Pravé křídlo opřeli o oboru Hvězda a levé se rozprostřelo nad strání u Motola. První jezdeckou srážku Češi dokonce vyhráli. Ale pak už to s nimi šlo z kopce, zmohli se na jediný, byť ostrý protiútok a za půldruhé hodiny bylo po všem. Hodně tomu napomohla panika, která se začala šířit v jindy velmi spolehlivém Thurnově pěším pluku na levém křídle. Mám na to teorii, se kterou souhlasí sportovní experti a odmítli ji historikové. Thurnův pluk pochodoval bez přestávky na bojiště skoro devadesát kilometrů. S těžkými zbraněmi a s celou výbavou. Dorazil ku Praze dva dny před bitvou, aby byl pro všechny případy u hlavního města co nejdřív. Podle historiků byli vojáci na takovou námahu zvyklí, což ale pro natolik dlouhý pochod neplatí. Navíc je z hlediska fyzického stavu dokázáno, že s vypětím dopadá na člověka chandra právě až dva dny po výkonu. A nejde jen o fyzickou únavu, ale i o psychiku, tím pádem i o odolnost v boji,“ míní Zdeněk Čech.

Panika se začala šířit, velení to nezvládlo a bitva na Bílé hoře byla ztracena. Poražená armáda se sice stáhla do Prahy, ale peníze na žold už nebyly, takže o dalším odporu nikdo neuvažoval. V Království českém začala doba smutku a třicetiletá válka, rozpoutaná pražskou defenestrací, pokračovala dál. František Palacký pak ve Stručných dějinách Prahy popisuje tuto dobu následovně: „Před válkou bylo skoro celé město utrakvistické, lidnaté a kvetoucí, po válce bylo naveskrz katolické, ale jeho obyvatelstvo se zmenšilo o dvě třetiny, bylo vylidněné a nešťastné... Mnoho domů se sesulo, prostorné ulice se vylidnily a zely prázdnotou.“  

V nakladatelství Daranus, jehož je Zdeněk Čech spolumajitelem, právě vyšla kniha Případ Kramný – Všechno je jinak. Žádejte ji u svých knihkupců anebo objednávejte na internetové adrese www.daranus.cz