Jan Jirák vysokoškolským studentům přednáší mj. o řeči těla. Ta nám prý o každém člověku dost napoví. Podle svých vlastních slov prý není tak zkušeným specialistou, aby jen podle řeči těla poznal, kdy politik lže. Přesto by pro ně měl jednu radu. Každého člověka rozčílí, když mu někdo jiný naruší jeho osobní prostor, do kterého obyčejně pouští jen svou rodinu a nejbližší přátele.

Novináři často lezou politikům na nervy, protože jim tenhle osobní prostor narušují třeba tím, že jim strkají mikrofon těsně před obličej. Ale pokud chce být politik mediálně úspěšný, musí se naučit žít s tím, že mu novináři budou narušovat osobní prostor.

Posléze vysvětloval, že Čechům je vlastní pochybovat prakticky o všem. Proto pochybujeme také o Evropské unii. „Určitá tendence ke skepticismu je dost příznačná pro něco, co bychom mohli nazvat českou kolektivní mentalitou, My jsme, v jádru myslím, lidé pochybující,“ podotkl Jirák. Svou roli v tom prý hraje i mediální obraz EU, který je podle analytika značně euroskeptický. I díky tomuto obrazu vnímají Češi, Moravané a Slezané Brusel jako cosi vzdáleného.

• Celý rozhovor naleznete zde

Jirák věnoval pozornost i objektivitě médií. Zdůraznil, že tolik vzývaná objektivita, kvůli jejíž údajné absenci tolik politiků útočí na ČT, vlastně neexistuje.

„Objektivita je nesmysl. Objektivita vznikla v podstatě cosi jako marketingový trik. Když kdysi dávno vydavatelé novin v USA zjistili, že už jim nemůže stoupat čtenářská obec, protože noviny byly nějak politicky vyprofilované a neuměly přetáhnout čtenáře z druhého tábora, tak (vydavatelé) přešli ke konstatování, že umějí dělat zprávy, které jsou nezatížené názorem, že jsou pro všechny,“ zdůraznil Jirák.

Dnes se prý dá za objektivitu pokládat určitá dohoda o tom, jak má vypadat zpráva, aby nebyla příliš názorově zatížená. Každá zpráva je však do jisté míry zatížená nějakým názorem. Stejně nesmyslný je požadavek vyváženosti. „Já si v zásadě myslím, a teď mě budou kolegové proklínat, že to, o čem se bavíme, jsou neměřitelné kategorie,“ uvedl host rozhlasu.

Každý novinář si musí sám říci, co je ještě ochoten napsat, a co už ne, v tom je jediný prvek vyváženosti.

To ovšem prý nic nemění na tom, že média veřejné služby je třeba chránit. „Budu trošku jedovatý. Někdy je třeba je chránit i před nimi samými. Ta touha zapouzdřovat se a zavírat se ve slonovinové věži, ta je, myslím, u médií veřejné služby patrná,“ podotkl Jirák. V obecné rovině však média veřejné služby považuje za důležitou součást politického a kulturního dědictví v jednotlivých zemích.

Většinu novinářů prý čeká jeden důležitý krok. Musí kritičtěji přistupovat k sociálním sítím, které si až příliš pustili k tělu.