V rozhovoru pro PrvníZprávy.cz Oskar Krejčí varuje, že se z Prahy musíme dívat i na to, co se děje na Dálném východě. Varovně pozvedá prst při pohledu na novou Bílou knihu japonského ministerstva obrany. Ze 480 stránek textu je celých 30 věnováno hrozbě, kterou pro Japonsko představuje nárůst moci Číny. Japonsko nepovažuje nárůst vojenské moci za transparentní a varuje před snahami Pekingu změnit v regionu status quo nějakými nezvratitelnými kroky. V Pekingu prý tato slova vyvolala velmi ostrou protireakci. A totéž platí i u korejského Soulu, protože si Japonsko dělá nároky na sporné ostrůvky, Korejci je považují za své.

Japonsko se prý navíc snaží změnit svou armádu ze sil obrany na plnohodnotnou vojenskou sílu, která by mohla pomoci spojencům. Současná ministryně obrany Japonska Tomomi Inada navíc patřila k lobbistické organizaci Nippon Kaigi, která si klade za cíl vychovávat Japonce k vlastenectví, přepsat ústavní články o armádních silách a nakonec i změnit pohled  na tzv. tokijský tribunál, který soudil japonské válečné zločince po konci druhé světové války.

Celý rozhovor naleznete zde.

„Odsoudil japonské válečné zločince, kteří svým sadismem a bezohledností v mnohém překonali své nacistické spojence. Jak by se vám líbilo, kdyby německá ministryně obrany zpochybňovala výsledky norimberského tribunálu? K dalším prioritám zmíněné lobbistické skupiny patří změna japonské ústavy, konkrétně článku 9, v němž se Japonsko zříká armády a práva na válku jako rysu suverenity. Že se takový přístup k dějinám a politice sousedům Japonska nelíbí, je zákonité. Připomínám, že v současné době jsou Spojené státy vázány s Japonskem smlouvou o vzájemné spolupráci a obraně, která je platná  od roku 1960. A protože žijeme v „globální vesnici“, přes USA jsme i my Češi a Slováci jako občané členských států NATO závislí na historicko-politických výstřednostech Tokia,“ varuje Krejčí.

Dává také jasně najevo, že Severoatlantickou alianci považuje za organizaci, která slouží k prosazování zájmů Spojených států ve světě. Není prý pravda, že NATO na prvním místě hájí demokratické principy. „To je obecně uznávané zjednodušení, které hraničí s nesmyslem vhodným snad jen pro veřejnoprávní sdělovací prostředky,“ míní Krejčí. Stačí se prý podívat na počínání Američanů na Balkáně v devadesátých letech minulého století nebo na operaci v Libyi v roce 2011.

„NATO je vojenská organizace, jejíž základy tvoří geopolitické zájmy definované Washingtonem. Ty jsou protaženy i na Dálný východ. Tvrdit, že jediným zájmem Aliance je demokracie, je více než naivní. Po bombardování Jugoslávie (1999) či Libye (2011), abych uvedl jen nejsrozumitelnější příklady, nestačí jen fráze o demokracii z úst představitelů či propagandistů NATO. Aliance, právě tak jako Japonsko, musí pro sebe nalézt zcela novou pozici v měnícím se světě – ne se zatvrzele a zcela beznadějně snažit přetvarovat budoucnost do podoby 30. nebo 90. let minulého století,“ uzavírá.