„Poslední den před vánočními prázdninami se děti ve školách obyčejně neučí a mají jakousi vánoční besídku. (Fajn.) Dávají si vzájemně dárky. (Dobré.) A aby to žádnému dítěti nebylo líto, v některých třídách dostanou za úkol, že mají do školy víceméně dobrovolně-povinně přinést nějakou drobnost a losuje se, komu tenhle dárek připadne. A tak se může klidně přihodit, že Mařenka Nováková byla šikanována Pepíčkem Dvořáků, nejraději by mu jednu vlepila za ušiska, a místo toho mu musí podle losu dát dárek. Aby mu to nebylo líto,“ popsala Šichtařová.

A uvádí i to, jak Mařenka skutečně přinese Pepíčkovi zabalenou knížku, zatímco Mařenka od šikanátora Pepíčka dostane jeden bonbon, na který se Pepíček nejprve vyčural a bohatýrsky si to nafotil na mobil. „Splněno budou mít před paní učitelkou oba, jen Mařenka to znovu obrečí," podotkla Šichtařová a uznává, že její příklad je sice extrémní, ale jde o podstatu, kdy se děti učí, že jejich pocity a spravedlnost nejsou vůbec důležité.

„Důležité“ je být slušný, korektní a mít své spolužáky povinně rád, uvádí Šichtařová. „Já dárky dávám tomu, na kom mi záleží. Tomu, komu chci udělat radost. Věřte tomu nebo ne, dárky dávám z čiré sobeckosti: Sobecky se totiž raduji z toho, že dělám radost přesně tomu, komu ji dělat chci,“ dodala s tím, že nic na světě pro ni neospravedlňuje sebeobětování jejích hodnot ve jménu jakési korektnosti.

„Korektnost je jiný, společensky akceptovaný název pro lhaní: Lžeme si sami sobě, protože neříkáme, co si myslíme. Nutíme naše děti k autocenzuře a k předstírání, jak se všichni vespolek máme rádi, i když se zrovna rádi nemáme. Společnost, která nutí jednotlivce popřít jeho vlastní hodnoty a předstírat, že je správné mít rád prevíty a sebeobětovat jim své pocity, není společnost morálně na výši. Je to naopak společnost nesvobodná a nemorální,“ dodala Šichtařová, že právě zde začíná domácí násilí, neboť holčičky se učí držet pusu. 

„Bylo mi jedním smířlivým oponentem řečeno, že prý je takové povinné dávání dárků dobrou průpravou pro budoucí zaměstnání, ve kterém také zaměstnanec leckdy musí vydýchat odpudivého šéfa, dokonce mu třeba i trochu podkuřovat. Nesouhlasím. Do školy chodíme, protože ze zákona musíme (pokud nám rodiče nejsou schopni třeba pořídit domácí výuku). Zaměstnancem jsme, protože chceme. Dobrovolně si vybíráme, pro koho a s kým budeme pracovat. Propastný to rozdíl,“ řekla Šichtařová s tím, že ona sama rozhodně nechce, aby její děti dávaly dárky tomu, koho nemají rády.