Horáková vystudovala práva a poté pracovala na pražském magistrátu jako vedoucí oddělení sociální péče. Aktivně působila v ženském hnutí a stala se spolupracovnicí senátorky Františky Plamínkové. Během druhé světové války se s manželem zapojila do protifašistického odboje, za což byla v roce 1944 odsouzena k osmi letům vězení a jen těsně unikla trestu smrti.

Po válce se znovu zapojila do práce v národně socialistické straně, za niž byla zvolena poslankyní Národního shromáždění. Stala se též předsedkyní Československé rady žen a místopředsedkyní Svazu osvobozených politických vězňů. Po komunistickém převratu v únoru 1948 se na protest vzdala svého poslaneckého mandátu.

Proces s Horákovou

Horáková byla zatčena 27. září 1949 a obviněna z velezrady a vyzvědačství. Proces, který začal 31. května 1950 v Praze, byl podle historika Karla Kaplana zinscenován jako velkolepá divadelní tragédie, jejímž hlavním kritériem byl politický účinek a ohlas u veřejnosti. Rozsudek byl vynesen 8. června 1950. Čtyři obžalování, Horáková, historik Záviš Kalandra, bývalý štábní strážmistr SNB Jan Bouchal a podnikatel Oldřich Pecl, byli odsouzeni k smrti, další čtyři lidé k doživotnímu žaláři a zbytek k dlouholetým trestům.

Horáková odmítla požádat o milost. Žádost za ní podali její otec a dcera. Za milost pro odsouzené intervenovala řada významných osobností ze zahraničí, kde proces získal velkou publicitu. Byli mezi nimi například Winston Churchill a Albert Einstein. Přesto prezident Klement Gottwald rozsudek potvrdil. Horáková byla popravena v ranních hodinách 27. června 1950. Urnu s jejím popelem rodině nevydali a není známo, kde skončil.

V období politického uvolnění na konci 60. let byl rozsudek nad Horákovou zrušen. Plně soudně rehabilitována byla však až v roce 1990. O rok později udělil prezident Václav Havel Horákové in memoriam Řád T. G. Masaryka I. třídy.