Nedělní volby v Maďarsku mají být nejvyrovnanější za poslední roky. Podle všech průzkumů má mírnou převahu strana FIDESZ premiéra Orbána, která uzavírá už třetí vládní mandát v kuse.

Proti ní hovoří především únava premiéra i voličů po dvanácti letech zastupování. A také fakt, že se v letošních volbách proti Orbánovi spojila kompletně celá opozice.

„V maďarské duze jsou liberálové, komunisté, konzervativci i fašisté,“ pronesl čtrnáct dní před volbami s odzbrojující upřímností na mítinku Péter Márki-Zay, premiérský kandidát protiorbánovské opozice. Ten jako nestranník vede koalici celkem šesti stran z celého spektra.

Přesto se až do začátku války na Ukrajině, která všechny předpoklady vyhodila do povětří, zdálo, že si strana FIDESZ jde s přehledem pro čtvrté volební vítězství v řadě.

Pro vysvětlení se můžeme spokojit s jednoduchým konstatováním liberálních médií, že Orbán je diktátor, který se neštítí ničeho, anebo maďarský fenomén prozkoumat hlouběji.

Sám premiérský kandidát opozice si už předtím připsal řadu nejistých výkonů. Do pozice lídra opozičního bloku se doposud zcela neznámý starosta čtyřicetitisícového města u rumunských hranic dostal jako „třetí vzadu“. Kompromisní nestraník, o kterém se v Česku nadšeně psalo jako o „maďarském Vítu Rakušanovi“, vyhrál opoziční primárky nad dvěma nejvýraznějšími rivaly – liberálním primátorem Budapešti Gergély Karácsonym, který je pro venkov ztělesněním kavárenského měšťáka, a Klarou Dobrev, trvalkou maďarské politiky, na kterou budeme později potřebovat více prostoru.

Nejistý premiérský kandidát ale asi jen těžko bude jediným důvodem, proč popularita vládní strany ani po dvanácti letech a mnoha náročných obdobích neuvadá.

Kořeny Orbánova dlouhodobého úspěchu jsou už v devadesátých letech, respektive na konci osmdesátých. Maďarská vládnoucí socialistická strana se tehdy pod vedením Jánose Kádára otevírala světu mnohem více, než ta československá. Maďarsko mělo pověst nejliberálnějšího režimu východního bloku, kde se v omezeném rozsahu dalo i soukromě podnikat a právě tam se západním firmám nejlépe dařilo prolamovat železnou oponu. Symbolem tohoto průlomu byl budapešťský koncert skupiny Queen v roce 1986 nebo Velká cena Maďarska Formule 1, jezdící se pravidelně od téhož roku.

Odpor proti komunismu proto v Maďarsku nevycházel z ekonomického nedostatku a zavřených hranic, jako to bylo u nás. Maďaři naopak měli pocit, že nejsou pány ve své zemi. Tamní pravice vyrostla z patriotických národních příběhů.

Naprosto zásadní pozici mezi nimi má legenda o maďarském povstání roku 1956. V reakci na Chruščovův kritický projev na sjezdu KSSS se tehdy v Maďarsku začala výrazně ozývat kritika dosavadního směřování, jejíž tváří se stal odstavený funkcionář Imre Nagy. Rebelii na přelomu října a listopadu (zatímco svět v těch dnech řešil suezskou krizi a americké prezidentské volby) zničily sovětské tanky, kterým se postavily stovky odhodlaných mladých lidí se zbraněmi, takže na rozdíl od našeho roku 1968 měla pacifikace povstání velmi krvavou povahu. O dva roky později dala poprava Imre Nagye potlačenému povstání mučednický symbol. Následujících 30 let si celá generace v sobě nesla legendy o hrdinském odporu, stejně jako hořkost, že jim svět nijak nepomohl. A tyto sentimenty jsou, i když už ve slabší podobě, přítomny v maďarské politice dodnes.

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let ale byly naprosto určující linií maďarské politiky. V létě 1989 byly Nagyho ostatky konečně slavnostně pohřbeny a stala se z toho velká manifestace protikomunistického odporu, což opět přiživilo staré legendy. Tyto tradice dokonale symbolizoval úctyhodný patriarcha József Antall, potomek tradičního zemědělského rodu a aktivní účastník povstání 1956.

Není proto divu, že právě jeho strana s přehledem vyhrála na jaře 1990 první porevoluční volby a sestavila vládu. A nastala kuriózní situace, kdy konzervativní pravice chtěla provádět hospodářské reformy v národním duchu, zatímco opoziční levice horlivě naslouchala radám západních expertů.

Komunista a nadiktované refromy

Tou levicí, která se nadšeně hlásila ke všemu ze Západu, byla bývalá vládnoucí strana, která na podzim 1989 jenom změnila jméno. Předrevoluční premiér Miklos Németh udělal v devadesátých letech velkou kariéru v západních finančních institucích.

Reformy v náročných časech dle očekávání vládě padaly na hlavu, navíc premiér Antall vážně onemocněl, ale pnutí v koalici neumožňovalo jeho odstoupení, takže funkci vykonával až do své smrti v roce 1993.

Pravice tím ztratila svou hlavní figuru a hlasy voličů se roztříštily mezi množství stran, takže po volbách na jaře 1994 postkomunistická levice se svými středovými partnery pohodlně sestavila vládu. Jejím předsedou se stal Gyula Horn, pro maďarské vlastence jedna z nejodpudivějších figur. Nejen jako dlouholetý Kádárův ministr, ale především pro jeho celkem dobře zdokumentovanou roli v povstání roku 1956, kdy se coby mladý horlivý ministerský úředník přidal ke kolaborantské milici, která střílela do demonstrantů. A to na počátku devadesátých let ještě bylo vnímáno velmi intenzivně.

Na západě se ale Horn okamžitě stal miláčkem. Jeho vláda rychle přijala půjčku Mezinárodního měnového fondu (a akceptovala všechny nadiktované podmínky) a podala žádost o vstup do EU i NATO.

Právě levicová Hornova vláda rozjela Antallem odkládanou velkou privatizaci, včetně bank a energetiky. „V roce 1995 už bylo v Maďarsku 40 procent původně státních podniků vlastněno zahraničními investory, v České republice ve stejné době pouze 5 procent,“ tvrdí Lucie Sulovská ve svém obsáhlém textu o dějinách maďarské demokracie.

Někdejší strana dělníků a rolníků si nedělala přílišnou hlavu ze sociálních dopadů, které přitom byly drtivé. Zrušena byla třetina pracovních míst v zemi, mzdy klesly skoro o 20 procent, zatímco ceny v podobné výši stouply.

To vše sledovala pravice s čím dál větším roztrpčením. Jenže po Antallově smrti neměla osobnost, která by ji dokázala sjednotit. Volného pole se rozhodl využít Viktor Orbán. Talentovaný a velmi populární lídr studentských protestů z roku 1989 byl předsedou menší parlamentní strany FIDESZ, která v té době byla sice pravicově, ale spíše prozápadně orientovaná.

Ve FIDESZ Orbán prosadil jednoznačně konzervativní orientaci a do názvu strany přidal slovo „polgári“, které v maďarštině znamená „občanský“, což v dobovém kontextu znamenalo „národní“. Několik kovaných liberálů FIDESZ opustilo, ti dnes obvykle patří k nejtvrdším Orbánovým kritikům a oblíbencům západních médií.

Orbán se v pozici lídra pravice rychle prosadil; pomohly mu zdařilé bonmoty, jako že pan Horn je „velvyslancem MMF, ne maďarským premiérem“.

Vláda, která přivedla maďarské dělnictvo do bídy, v následujících volbách pohořela a Viktor Orbán vyhrál s téměř čtyřiceti procenty hlasů.

Horn – Orbán. Předvolební debata 1998

Koalice FIDESZ se stranou venkovských rolníků zrušila nejbrutálnější asociální opatření, dovedla zemi do NATO, ale začala výrazně tvrději vyjednávat o podmínkách vstupu do EU. Vedle toho se Orbán poměrně intenzivně zaměřoval na propagaci národní hrdosti, což v globalizovaných devadesátých letech byla novinka, která mu vynesla mnohá obvinění z šovinismu. Poprvé také začal více připomínat pět milionů etnických Maďarů, žijících v sousedních zemích v důsledku změn hranic po první světové válce (Trianonská smlouva – pro Maďary ještě větší trauma, než pro nás Mnichovská smlouva).

Dva titáni proti sobě

Ale ani opozice nezahálela. Volební kampaň 2002 je dodnes považována za tu nejbrutálnější a nejhnusnější, jakou kdy Maďarsko zažilo. Socialisté se poučili z minulého výbuchu, vzpomněli si, že základem jejich politiky za Kádára byl tzv. „gulášový socialismus“ a postavili kampaň na velkolepých slibech sociálních jistot, což velmi připomínalo souběžně běžící českou předvolební kampaň Vladimíra Špidly „zdroje jsou“.

Volby dopadly tak, že FIDESZ získal nejvíce mandátů. Ale protože do parlamentu prošel kromě něj a postkomunistů už pouze Svaz svobodných demokratů, tradiční volební parťák levice, ztratil o několik hlasů většinu. Orbán porážku nenesl snadno, několik dní ji dokonce odmítal uznat.

Orbánův mítink 2002

Nakonec z volební „nevýhry“ vyvodil dvě poučení. Jedno směrem k veřejnosti – že se musí mnohem více obracet přímo na občany a spolupracovat s občanskou společností, která ve venkovském Maďarsku tradičně má spíše podobu autentických sousedských spolků a místních dobrovolnických platforem, než toho, co se za občanskou společnost vydává u nás.

Druhou oblastí, na kterou se zaměřil, byla média. Orbán získal dojem, ne tak úplně scestný, že za jeho porážku může negativní obraz, který o něm vytvářely sdělovací prostředky. Pravice si proto začala vytvářet vlastní noviny, časopisy, rádia a dokonce i dvě soukromé televize.

Uprostřed volebního období získal FIDESZ nevídaných 47 % v historicky prvních eurovolbách a věřil, že v roce 2006 si jde pro vítězství. Levicová vláda však rozjela velké rozdávání na dluh, k čemuž se skvěle hodily nově otevřené penězovody z Bruselu, a navíc získala nečekanou hvězdu. V polovině volebního období se předsedou vlády stal Ferenc Gyurcsány.

Orbán a Gyurscány jsou svým způsobem souputníci. Přibližně stejně staří, oba vstoupili do politiky ještě jako studenti v osmdesátých letech. Jenže zatímco Orbán vedl protestní studentské hnutí a vysloužil si za to pozornost tajné policie, Gyurcsány funkcionařil v režimním studentském svazu, obdobě našeho SSM.

Po boku mu v premiérských časech stála i velmi ambiciózní manželka, pocházející z význačné komunistické rodiny. Nejčastěji jí byl předhazován dědeček Antal Apró, jedna z nejodpudivějších postav povstání 1956, který nejprve podporoval reformního premiéra Nagye, pak přešel na druhou stranu a nakonec se jako místopředseda vlády aktivně angažoval v jeho popravě. Onou vnučkou byla již výše zmíněná Klara Dobrev – stálice maďarské socialistické strany, dnes místopředsedkyně Evropského parlamentu.

Její tehdejší manžel se po roce 1989 zaměřoval hlavně na byznys, stal se padesátým nejbohatším Maďarem. Podnikal hlavně ve finančnictví a spekuluje se, jak moc velký vliv v tom hrály jeho politické konexe ze svazáckých časů. V novém tisíciletí se rozhodl vrátit do politiky a v socialistické straně se velmi rychle stal nejvlivnější postavou a poté i premiérem.

2006: Gyurcsány a předvolební klip

Peníze ze zahraničí a stovky triků...

V roce 2006 dokázal Gyurcsány nad Orbánem vyhrát volby a sestavit další vládu. To bylo v dubnu. V září se ale objevila na veřejnosti nahrávka z utajeného jednání premiéra s blízkými spolupracovníky. V interní debatě plné sprostých slov premiér otevřeně hovořil o tom, že on i všichni kolem něj voličům „lhali ráno, lhali večer, lhali v noci“ a že jediným důvodem volebního vítězství byla „boží prozřetelnost, peníze ze světového hospodářství a stovky triků“.

Volby dopadly těsně, FIDESZ měl stále podporu zhruba poloviny země. A ta okamžitě (ještě téhož dne, kdy byla páska odvysílána) vyšla do ulic. Druhý den se čtyřicet tisíc demonstrantů pokusilo proniknout do budovy televize a policie je tvrdě rozehnala. Do toho média zveřejnila arogantní poznámku premiéra, že o rezignaci přemýšlel „asi tři minuty“. Třetí den protestů se desítky tisíc demonstrantů do televize dostaly. Následovala policejní odveta, která překonávala vše, co Budapešť zažila od roku 1989. Policie svážela posily z celé země a výsledkem byly stovky zraněných. Byl to zásah, při kterém skutečně tekla krev a kterému se za dvanáct let údajné Orbánovy hrůzovlády nic ani nepřibližovalo.

Do toho na konci října přišlo 50. výročí událostí roku 1956, maďarskou pravicí stále vnímaných velmi intenzivně. Ve spojení s aktuálními událostmi se rozhořela regulérní pouliční válka, ve které policie kromě obvyklých nástrojů nasadila i gumové projektily a s rozmlácenou hlavou a zlomenou rukou skončil v nemocnici dokonce i jeden z opozičních poslanců.

Triumfálním momentem protestů byla krádež tanku z podstavce, jeho zprovoznění a příjezd na demonstraci

Protesty s menší intenzitou pokračovaly dále mnoho měsíců. Do toho přišla v roce 2008 finanční krize, která maďarské banky (po devadesátkové Hornově privatizaci ve vlastnictví západních finančních ústavů) zasáhla mnohem výrazněji než ty české. Země, která už předtím byla dost zadlužená, se po rozhazování Gyurcsányho vlády dostala na hranici státního bankrotu.

V letech 2008-2009 v Maďarsku vystřelila nezaměstnanost i inflace, přibývalo bankovních loupeží i pouliční kriminality a státní správa bez prostředků přestávala plnit svou funkci. Pořádek v obcích začaly místo policie střežit dobrovolnické gardy, které se staly základnou extrémně pravicové strany Jobbik. Vládu premiéra Gyurcsánye tedy mají Maďaři dodnes ve vzpomínkách jako éru naprostého zoufalství a rozkladu, který premiér přiživoval arogantními poznámkami, proti kterým byl náš ministr financí Miroslav Kalousek ztělesněním empatie.

Socialisté se před volbami 2010 ještě pokusili vyměnit premiéra, ale efekt to nemělo.

Orbánova revoluce

Viktor Orbán vyhrál volby s unikátní ústavní většinou. V sedmačtyřiceti letech byl na vrcholu sil a poučen dvaceti lety zkušeností v maďarské politice byl dokonale připraven. Okamžitě začal ze šuplíků tahat připravené legislativní změny a následující roky byly v maďarské politice skutečnou revolucí.

Byla přijata nová ůstava, respektive „Základní zákon“, který nahrazoval doposud platnou komunistickou ústavu z roku 1949. Opozice a západní média na ní ale kritizovaly „nacionalistické vyznění“, stejně jako formulace o ochraně manželství jako sňatku muže a ženy. Právě „Orbánova ústava“ byla prvním momentem, kdy se maďarská vláda dostala do výrazného střetu se západním veřejným míněním. Levicová opozice jednání o ůstavě bojkotovala a neúčastnila se ani jejího schvalování. Zpětně bylo konstatováno, že všechny zpochybňované body nové ústavy byly zcela legitimní a měly svůj smysl.

Další změnou byla například reforma rodinných příspěvků, která výrazně zvýhodňovala rodiny s větším množstvím dětí.

Orbánova vláda se musela vypořádat s dědictvím závažné hospodářské krize. Hned pár týdnů po volbách začal tvrdě vyjednávat s Mezinárodním měnovým fondem a evropskými institucemi (zaznívaly výhrůžky, že z Maďarska udělají „druhé Řecko“) a zavedl také například bankovní daň, kterou měly bankovní domy přispět k oživení ekonomiky. Po odeznění krize v roce 2015 byla daň výrazně snížena. Ke změnám v maďarském bankovnictví později přispěla i iniciativa vlády k posílení domácí kapitálové účasti v maďarských bankách.

Současně ale Maďarsko výrazně snížilo daňovou zátěž pro firmy, čímž do země přivedlo řadu zahraničních investorů. Před několika lety obsáhlý text portálu Direkt36 přinesl brilantní analýzu Orbánových speciálních vztahů s Německem, které tvoří základ maďarské pozice v Evropě.

Orbán dodnes za svůj politický vzor považuje Helmuta Kohla, a sympatie měly být vzájemné. S Angelou Merkelovou už chemie tak dokonale nefungovala, ale zase je sbližovala zkušenost vrstevníků, vyrůstajících v socialismu. Každopádně se z ní zrodila oboustranně výhodná synergie, kdy Merkelová využívala Orbána k prosazování agendy, se kterou si nechtěla pálit prsty, na oplátku CDU dlouhé roky úspěšně blokovala vyloučení FIDESZ z Evropské lidové strany a Maďarsko získávalo zvláštní zacházení ze strany německých investorů.

Zatímco k zahraničním bankám a finančním institucím má Orbán stabilní nedůvěru, průmyslové koncerny přinášející do Maďarska své know how prý naopak velmi vítá. A právě to byl případ německých gigantů, kterým byl ochoten vytvořit velmi výhodné podmínky. Díky tomu se za Orbánových vlád v Maďarsku rozmohla zejména výstavba továren německých automobilek. Již zde vyrábí Audi i Mercedes, aktuálně staví BMW velkou fabriku u Debrecínu, kterou si prý Orbán velmi přál triumfálně otevřít před volbami, ale koronové časy stavbu pozdržely.

FIDESZ si od roku 2011 systematicky budoval v Německu politické, mediální i vlivové konexe, díky čemuž útoky na Orbána vždy zaznívaly intenzivněji z anglosaského světa.

Šlapání po slabších, to je ten liberalismus

Před volbami roku 2014 se již začalo projevovat ekonomické oživení a strana FIDESZ s přehledem obhájila volební vítězství, díky volebnímu systému dokonce těsně uhájila ústavní většinu.

Ve druhém volebním období se Viktor Orbán v rétorice ještě více obrátil proti některým excesům západní demokracie, z roku 2014 pochází jeho připomínaný výrok, že Maďarsko je „neliberální demokracií“, opakem „liberální demokracie“ v západním pojetí. Především se pozastavoval nad západním chápáním svobody a volného trhu v pojetí devadesátkové globalizace.

26. července 2014 vystoupil Viktor Orbán před maďarskými studenty; jeho projev je dodnes považován za manifest této „Neliberální demokracie“. Jiří Pehe se v titulku svého komentáře ptal, zda Maďarsko nastoupilo cestu k fašismu.

„Základní pohled na liberální způsob organizace společnosti říká, že můžeme svobodně dělat cokoli, co nenarušuje svobodu druhého člověka. Dvacet let maďarského vývoje před rokem 2010 bylo založeno na tomto teoretickém, koncepčním východisku. Přijali jsme tento princip, uznávaný v západní Evropě. Tato myšlenka je na intelektuální úrovni velmi atraktivní, ale v Maďarsku jsme po dvaceti letech zjistili, jaký má zásadní problém. Není jasné, kdo řekne, v jakém bodě je moje svoboda narušena.

A protože nikdo nebyl pověřen, aby o tom rozhodl, získali jsme každodenní zkušenost, že o tom rozhodovala silnější strana. Lidé měli neustálý pocit, že se i přes abstraktní princip spravedlnosti šlape po slabších. Silnější strana měla vždy pravdu. Silnější soused vám řekl, kde si bude parkovat auto. Banka vám nadiktovala, kolik budete platit za hypotéku a pak to klidně změnila, jak se jí zlíbilo. A mohl bych jmenovat mnoho dalších zkušeností zranitelných, kteří byli v posledních letech chráněni méně než jiní,“ řekl Viktor Orbán.

• CELÝ TEXT ORBÁNOVA SLAVNÉHO PROJEVU V ANGLIČTINĚ

V jeho úvahách o „neliberální demokracii“ těžko nevidět maďarskou zkušenost od roku 1990. Zkušenost s Hornovou vládou reforem a privatizací podle rad MMF, zkušenost s loajálně proevropskou vládou Gyurcsányho, která dospěla ke střelbě gumovými projektily do vlastních občanů.

Orbán hořce připomněl, že Maďarsko bylo nejhorlivějším žákem západních rad, jak dělat reformy. A výsledkem byl úpadek. „Liberální demokracie nebyla schopna ochránit veřejný zájem,“ uzavřel.

Tuto zkušenost následně převedl v úvahy, že ve světě významně prosperují i země, které liberální mantru západní civilizace tak důsledně nedodržují. Orbán jmenoval asijské ekonomické tygry, ale mnozí mu do úst vkládali zcela jiné země.

Tento Orbánův projev totiž vyvolal na Západě velké znechucení a jeho spojení „neliberální demokracie“ je od té doby považováno za program všeho, co liberálům vadí.

Padouch světa

Následující volební období 2014-2018 bylo hodně divoké především ve světě. Migrační krize 2015 (ve které bylo Maďarsko „první na ráně“), brexit a volební vítězství Donalda Trumpa, které vedly k tažení liberálů proti nenávisti, proti dezinformacím a proti kremelským manipulacím, které podle nich byly jedinou příčinou této vzpoury proti jejich politice. Orbán jako autor pojmu „neliberální demokracie“ se v této atmosféře stal hlavním padouchem.

To pochopila i maďarská opozice, která svůj boj proti Orbánovi po neúspěchu u maďarských voličů přesunula na úroveň Evropské unie, jejíž orgány pravidelně zásobovala stížnostmi a žalobami na svého premiéra. Druhou rovinou bylo jejich anglické reportování o maďarské politice na sociálních sítích, které následně přebírala západní liberální média, která jinak nerozuměla maďarskému jazyku ani politickým realiím, takže se jim podařila řada trapasů a nepřesností.