Kdysi prosperujícímu průmyslovému i kulturnímu centru Aleppu v lepších časech vévodil slavný hotel Baron, kde proslulá britská spisovatelka detektivek Agatha Christie napsala Vraždu v Orient Expressu a v pokoji č. 202 přebýval také Lawrence z Arábie. Luxusní hotel však již dávno nehostí osobnosti ze světa literatury nebo politiky, ale uprchlíky. Pompézní Grand salon v přízemí nyní obývá mladý syrský pár se třemi dětmi. „Před třemi lety jejich vesnici ovládli příslušníci Svobodné syrské armády, kterou nejenom britská vláda považuje za umírněnou. Přesto se musely všechny ženy od hlavy obléci do černé látky až k patě a zakázaly jim svobodně vycházet ven,“ píše Oborne.

„Kvůli bojům přišel navíc můj manžel o práci, takže jsme se rozhodli utéci pryč. Nechali jsme doma veškerý svůj majetek. Manžel nyní pracuje za nízkou mzdu jako pouliční prodavač zeleniny a náš dvanáctiletý syn pomáhá v místním krejčovství, vypráví mladá žena v místnosti, která nese znatelné stopy ostřelování. Město Aleppo vynikalo především svým rozvinutým textilním a farmaceutickým průmyslem, díky kterému se zdejší dvoumilionové populaci dařilo v rámci možností nadstandardně. „Válka veškerý blahobyt zničila. Asadově armádě se podařilo uchytit v západní části města, zatímco východní čtvrti ovládají povstalecká uskupení zahrnující i teroristickou skupinu an-Nusrá,“ konstatuje Oborne.

Dosavadní boje způsobily masivní odliv zdejšího obyvatelstva směrem do Turecka a odtud dále do Evropy. „V minulých dnech odešly z města desítky tisíc lidí, z nichž mnozí skončili v tureckých uprchlických táborech a další nyní přebývají ve čtvrtích kontrolovaných vládou. Sedmnáct ze dvaceti studentských kolejí na místní známé univerzitě obývají uprchlíci. Některé rodiny bydlí v místnostech původně určených pro dva studenty,“ píše Oborne a tlumočí příběh muže, jehož rodina ve městě vlastnila prosperující výrobnu olivového oleje. V průběhu trvající války však byla rodinná firma zničena teroristy z organizace an-Nusrá.

„Vypadá vzhledem k prožitým krutostem na pětasedmdesát, byť je mu jen kolem padesáti let. Jednoho z jeho příbuzných džihádisté sťali, druhého přivázali z jedné strany ke stojanu elektrického vedení a ze strany druhé k automobilu. Následně se vůz rozjel a nebohého muže rozpůlil. Další z příbuzných byl unesen a nikdo neví, kde se nyní nachází a jestli je vůbec ještě naživu. Jiný uprchlík si zase stěžuje na Svobodnou syrskou armádu, před kterou uprchl sem do Aleppa. „Dorazili však sem za námi a pokusili se unést naši dceru,“ vypráví ještě dnes viditelně otřesený muž, který před válkou pracoval jako krejčí.

Celý text v angličtině najdete ZDE.

Život ve městě se stal pro jeho obyvatele utrpením, minometná palba je na denním pořádku, výbuchy se ozývají ze všech stran. „Potkal jsem jednu učitelku, která právě absolvovala děsivou pětidenní cestu ze čtvrti Aleppa ovládané islamisty z an-Nusrá. Před válkou tato cesta trvala jen čtyřicet minut. Džihádisté jí zakazovali učit a doma musela být zahalena do černé sutany. Nesměla prakticky vycházet ven. Výjimkou byly jen situace, kdy musela povinně přihlížet veřejným ukřižováním a dalším krutým demonstracím síly Islámského státu. Kdyby příkazům svých trýznitelů odporovala, zabili by ji. Syrská vláda této statečné ženě stále platí její učitelský plat, až si jej vybere, vypraví se zpět za svým manželem a dětmi,“ píše Oborne.

Mladá učitelka je přesvědčena, že i druhou část města brzy osvobodí armáda syrského prezidenta Asada. Ale nikterak se z toho neraduje. „Ještě před tím z nás civilistů totiž džihádisté udělají živé štíty,“ obává se žena, která mezi džihádisty dle svých slov viděla mnoho Britů, Francouzů, Američanů, Egypťanů a Afghánců. Aleppo se dle britského reportéra stalo městem ovládaným vedle vojáků také tmou a zimou. Přívod elektřiny byl přerušen před třemi měsíci a posledních dvanáct dní ani neteče voda. „Může za to Islámský stát, který ovládá elektrárnu. To samé platí o vodě, která se získává z řeky Eufrat. Lidé nemají možnost se pravidelně mýt a objevily se mezi nimi blechy. Lékaři se obávají, že v letních měsících na město udeří epidemie cholery.“

V současné době zbylo z původní dvoumilionové populace ve městě přibližně osm set tisíc lidí. „Jeden ze zdejších obyvatel mi říkal, že zde před válkou žilo 200 000 křesťanů, ale nyní jich je tady sotva desetina. Jak poznamenal, křesťané vědí až příliš dobře, jak se k jejich náboženství Islámský stát staví. Představitelé zdejší církve však dělají vše proto, aby zde křesťany udrželi. Poskytují jim potraviny, elektřinu a často i ubytování. Pastor evangelické církve arménské Rev Selimian mi řekl, že by nebylo správné opustit zemi v jejích nejtěžších chvílích. Od mého příchodu do města se však věci obrací k lepšímu a vše nasvědčuje tomu, že nejenom zdejší křesťanskou komunitu čekají lepší časy. Prozatím se však obyvatelé města nacházejí coby lidské štíty mezi dvěma armádami. Ti do jisté míry šťastnější potom město opustili a jsou v Turecku nebo v Evropě,“ uzavírá Oborne.