Osud jeho rodiny za minulého režimu nebyl nijak veselý. Tomáš Czernin to podle svých slov jako dítě pociťoval normálně. „Do nějakých deseti let jsme bydleli v paneláku v Chodově u Karlových Varů a žili jsme tak, jak se tehdy žilo,“ řekl v rozhovoru pro Reflex kandidát na šéfa TOP 09.

Podle svých slov jezdili za dědečkem a babičkou do cihelny v Činěvsi, ale jemu v té době byly dva roky, proto si to pochopitelně nepamatuje. „Dědeček byl za války odsouzen za poslouchání londýnského rozhlasu a uvězněn v Polsku. Na zámku byl zřízen lazaret pro wehrmacht, takže se babička musela s dětmi odstěhovat. V té době převedl nucený správce zámek na protektorát, a když se děda vrátil, obývali ho Rusové,“ uvedl v rozhovoru a dodal, že na začátku padesátých let byli prarodiče přesunuti do cihelny, kde nebyla ani elektřina. V roce 1964, když  dostali povolení navštívit příbuzné v Rakousku,  jeho děda s babičkou a strýcem tam zůstali.

Zámek v Dymokurech po válce jeho rodině hned nevrátili. Majetek byl navrácen až později. „V roce 1947 bylo soudně rozhodnuto, že smlouva mezi nuceným správcem a Protektorátem Čechy a Morava není platná a Rudolf Czernin je nadále vlastníkem. Všechno ale bylo navráceno jenom de iure. Když začaly v roce 1991 restituce, domnívali jsme se napřed, že když dědeček v únoru 1948 majetek fyzicky neměl, tak se nás ani netýkají. Táta se smířil s tím, že se dožije penze jako řidič sanitky a já budu dál projektantem. Pak otec nahlédl do pozemkových knih a ukázalo se, že vlastnické právo nadále náleží Rudolfu Czerninovi. Takže postupně byly otci navráceny lesy, rybníky, pole a nakonec i zámek,“ uvádí Czernin s tím, že on sám to jako satisfakci nepovažoval. Poukázal na smutný život svého dědečka, který se veřejně postavil proti nacistům. „Otec a já jsme dostali příležitost pokračovat v jeho díle,“ pokračoval. Podle něho byla restituce plná paradoxů. „Za to, co jsme dostali, jsme ještě dopláceli. U zámku bylo totiž vybetonované nádvoří, rampa pro nákladní auta, dvě garáže, požární nádrž a uvnitř nákladní výtah a dvě haly, kde byl muniční sklad. To všechno se bralo jako zhodnocení, protože to bylo nově postavené,“ popisuje s tím, že zámek byl na první pohled drasticky zdevastovaný, ale bylo rozhodnuto, že znehodnocení je menší než hodnota staveb, které tady vyrostly v době totality.

Zpočátku byly v zámku kanceláře státního statku, pak ubytovna řeckých dětí a nakonec skladiště zbraní SNB. „To nebylo jen skladiště zbraní,“ rozšiřuje politik a popisuje, jak se nemohli dostat do utajeného objektu. Do objektu je pustili, až když přišel papír podepsaný ministrem vnitra Rumlem k povolení návštěvy Dymokur. „Z prohlídky jsme proto udělali tak trošku demonstraci, protože jsme přišli i s našimi tehdy malými dětmi. Oni předpokládali, že dorazí jen otec a já. Tehdy jsem také viděl poprvé v životě třeba paletu plnou fotoaparátů. Dvě místnosti s fotografickým materiálem, v nichž byla okna natřená červeně. Místnosti s gumovým materiálem – od pendreků po skafandry – měly okna natřená pro změnu modře. O některých věcech jsem nevěděl, že je policajti vůbec můžou potřebovat,“ přibližuje lesník a zemědělec Czernin.

Jeho otec původně zámek nechtěl, cítil jako povinnost dát dohromady především hospodářství. „Oponoval jsem, že je naše povinnost se o něj postarat,“ uvedl a klíče dostal jeho otec v roce 1994. Jenže nebyly finanční prostředky a zámek byl neobyvatelný. „Časem jsem ale začal být nešťastný z toho, že bydlím se čtyřmi dětmi ve třech pokojích, a řekl jsem tátovi, že s tím musíme něco udělat. Vymýšlel jsem různé varianty topení a pak přijel otec z Nejdku, kde jsme dřív bydleli, a místní topenář mu vysvětlil, že by to šlo vyřešit zplynovacími kotli na dřevo. V roce 1997 jsme tedy vybudovali topení, jednu koupelnu, opravili zdi a podlahy čtyř místností, kam jsme se pak za rok nastěhovali,“ popisuje.

Tomáš Czernin vystudoval stavařinu. „Stavařem už nejsem skoro třicet let,“ oponuje. „Živí mě lesy, pole, rybníky a pletu se do politiky,“ pokračuje. V roce 1971 se nastěhovali do Rudné za Nejdkem, kde rodiče koupili od starých německých manželů dům v dezolátním stavu. „Fungovala v něm jen kuchyně, jinak bylo všude seno pro krávu. Rekonstrukce se ujal otec, takže jsem vlastně strávil mládí tím, že jsem oklepával cihly, míchal maltu a drátěným kartáčem čistil eternitové šablony na střechu. Peníze scházely a já byl jediná pracovní síla, kterou měl otec k dispozici,“ vysvětluje.

Jeho otec se učil zedníkem, po vojně jezdil s náklaďákem, poté se stal řidičem sanitky. Podle svých slov přiznává, že pro jeho rodinu byly zásadní křesťanské hodnoty. „A že jsme chudí, to bylo vedlejší. Nejvíc jsme trpěli tím, že je naše rodina rozdělená, protože dědeček a babička zůstali v roce 1964 v Rakousku. „V roce 1968 jsme u nich byli na návštěvě, a když sem vtrhli Rusové, nevrátili jsme se. Já začal chodit v Rakousku do školy, jenže když jsem přišel po prvním týdnu v pátek domů, rodiče mi oznámili, že jedeme do Švýcarska, kde dědeček zařídil tátovi práci v autoservisu,“ uvádí a dodává, že tam setrvali do dubna 1969.  

Podle svých slov měl hodně dobrý vztah s dědečkem. Byl překvapený dědečkovou skepsí vůči pražskému jaru a kritikou jeho aktérů. „To mě přivedlo k nápadu, že se začnu pídit po tom, jak co bylo a proč musíme žít v komunismu. Tím jsem se dostal také k tomu, proč je děda ze všeho tak zklamaný. A že má vlastně pravdu,“ popisuje místopředseda TOP 09 a dodává, že toto přispělo k tomu, proč se rozhodl žít po maturitě v Rakousku. Po smrti dědečka si uvědomil, že jeho život byl vlastně tragický. „Narodil se sice, jak se říkávalo, se zlatou lžičkou v puse, ale poslední léta prožil bez majetku, s rozdělenou rodinou, nemocný a v zemi, v níž nebyl šťastný,“ popisuje.

Tomáš Czernin figuruje také jako předseda Nadačního fondu Lourdes. V rozhovoru pro Reflex.cz popisuje, jak taková pouť do Francie probíhá. „Cestuje se letadlem a na místě ti, kdo nemohou chodit, používají buď své invalidní vozíky, nebo jim pronajmeme rikšu. Poprvé jsme tam byli s manželkou v roce 2003 a od té doby jezdíme do Lurd každý rok,“ popisuje průběh. Většinou z Česka bývá zájem. Naposledy měli celé letadlo, tedy osmdesát devět lidí, kteří se přihlásili na webových stránkách na pouť za Pannou Marií. Lidi tam podle něho jezdí za nadějí. Sám pak zažil především proměny osobností. „Když si představím někoho, kdo žije se svou nemocí sám, pozoruje, jak se jeho stav zhoršuje, pak navštíví místo, kde mnozí jsou na tom hůře než on, uvědomí si, že má smysl žít i ve stavu, v němž je, a začne na svět pohlížet pozitivně,“ uzavírá.