Na konci 90. let došlo k válce na Balkáně, teď sledujeme válku na Ukrajině, která trvá už bezmála tři roky. Jde o války, kde stojí Slovan proti Slovanu, což Krejčí kritizuje. Vláda v Kyjevě se snaží ovládnout povstalecké oblasti a neváhá kvůli tomu spustit i blokádu vlastních lidí.

„Celé je to zvláštní. Blokování východních regionů výrazně poškozuje ukrajinskou ekonomiku a tlačí tyto oblasti k ještě těsnější spolupráci s Ruskem. Těžko lze nalézt kontraproduktivnější jednání z hlediska zájmů Ukrajiny. Co mě osobně ale nejvíc na celé této akci leká, je samotné uvažování o blokádě. Blokáda – to je aktivita, která má protivníka odtržením od zdrojů donutit k tomu, aby se vzdal svých zájmů. Vyhladověl, nebo emigroval. Blokáda má jasné rysy genocidy. Je hrůza, čeho se Slované ve vzájemných konfliktech dopouštějí!“ rozčiluje se Krejčí.

Celý rozhovor naleznete zde.

„V Evropě po skončení studené války proběhly dva krvavé konflikty – a oba byly především mezi slovanskými národy. Vezměte si válku v Jugoslávii: v tzv. Slovinské válce (1991), Chorvatské válce (1991–1995) a válce v Bosně a Hercegovině (1991–1995) bojovaly proti sobě slovanské národy. Až na ně se napojily boje kolem Kosova a válka v Makedonii, v níž byli zaangažováni Albánci. Celkově bylo zabito přibližně 140 tisíc lidí a čtyři miliony obyvatel byly vyhnány ze svých domovů. Druhým evropským krvavým konfliktem po studené válce je od roku 2014 občanská válka na Ukrajině,“ pokračuje Krejčí.

Každou válku samozřejmě lze hodnotit z více hledisek. Na Ukrajině jistě sehráli roli i ruští nacionalisté, ale ti prý jen reagovali na kroky ukrajinských nacionalistů. Na válku v Jugoslávii lze hledět také jako na boj v zemi, kde ještě fungoval socialismus, což se některým kapitalistům nemuselo hodit. Stejný pohled lze podle Krejčího uplatnit třeba na válku v Libyi, kde Muammar Kaddáfí udržoval při životě určitou formu arabského socialismu.

O panslovanství nestojí ani Rusové

To ovšem neznamená, že by myšlenka obrovské slovanské síly představovala nějakou vůdčí ideu. Nestojí o ni ani Poláci, ani Rumuni či Bulhaři a ostatně ani sami Rusové. Nestáli o ni ani za cara.

„Žádná panslovanská solidarita se na úrovni politických elit nekoná. V době bombardování Jugoslávie česká vláda útok odsouhlasila, slovenská povolila přelety letadel NATO – což odmítlo ‚germánské‘ Rakousko. Bulharsko v rozporu se svými ekonomickými zájmy dokázalo poslechnout pokyny Velkého bratra a vypovědělo dohody s Ruskem o tranzitu plynu. Poláci a Bulhaři stavějí základny NATO/USA proti Rusku, jiní to čas od času zvažují. A abych nezapomněl – v Rusku se nikdy panslovanství nestalo vládnoucí ideou. Ani za cara, ani v Sovětském svazu, ani v dnešním Rusku. Připomínání ideje slovanské vzájemnosti však pomáhá konkretizovat a udržovat identitu našich národů. Což je téma, které oživila chaotická migrace. Slovanská myšlenka je součástí obrany proti politické a mediální manipulaci,“ tvrdí Krejčí.