„Hlavní malér spočívá v tom, že jsme si nezametli před vlastními prahy. Dodneška jsme nebyli schopni si říct pravdu, jak to bylo. Ani sami sobě, jako jednotlivci. Aby si každý otevřeně řekl, jaká byla jeho míra kolaborace s komunistickým režimem. Jestli to byla kolaborace nebo koexistence,“ vysvětluje Stránský.

Jako příklad uvádí zážitky ze svých setkání se studenty. Ti se ho na začátku besedy obvykle ptají, proč se v lágru proti komunistům nepostavili. Na konci debaty se většinou ptají, proč jim o těchto věcech někdo nevypráví doma.

Nepřekvapuje jej příliš ani to, že dvacet tři let po revoluci řada mladých lidí objevuje levicová hnutí. „To není nic nového. Vždyť si vezměte uměleckou avantgardu za první republiky. Ta byla od začátku levicová, a jak,“ říká spisovatel. Navíc je podle něj dnes pro mladou generaci velmi snadné protestovat, když jim za to relativně nic nehrozí. „Nechci mladým sahat do svědomí, ale je-li protest medializovaný a nic se jim za to nemůže stát, to se jim to pak na Václaváku protestuje,“ dodává.

On sám důvody současné „blbé nálady“ nechápe. „Jsem proti, protože je to pěstovaná blbá nálada. Bohužel i médii, která mají zpravodajství výhradně s negativními zprávami. Že třeba někde šel nějaký ministr a dal škole deset tisíc korun, to už nikdo neodvysílá,“ protestuje. „A lidé už jsou za těch třiadvacet let tak vychovaní, že když zveřejníte pozitivní pravdu, už ji ani nevěří,“ doplňuje hořce. Proto se prý dnes snaží dodávat optimismus alespoň svými fejetony.

Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.