Jak uvádí, Itálie jde ještě mnohem dál a tvrdí, že imigranti v Evropě budou trpět a užijí si muk. „Na hrubý pytel hrubá záplata. A, jak se zdá, Evropa nevěří, že s migranty, ať už jsou ekonomičtí, nebo jim jde o život, je možné mluvit ‚normálně‘, ‚rozumně‘, ‚lidsky‘. Dá se jim – aspoň podle toho, co se dočítám – buď nařizovat, nebo vyhrožovat, anebo je – raději mlčky, aby to nebylo žalovatelné –, odněkud vytlačit kordónem policajtů,“ podotýká Pekárková. A neopomíná ani zaznamenat řešení, které navrhují Češi. „Všechny ty jejich loďky jim potopit a mrtvoly poslat zpátky do Afriky. Na to voni slyšej, jó!“ navrhuje podle Pekárkové zhruba každý pátý diskutér a dalších padesát procent jim přizvukuje s tím, že to jediné určitě zafunguje. „Vím, že nezafunguje. A vím taky, proč,“ dodala.

Původní text ZDE.

„Už třináct let společně s K. – Čechem nigerijského původu – trpělivě a leckdy na vlastním příkladu vysvětlujeme příbuzným a známým v Nigérii, že cestovat do Evropy za štěstím (a fůrou prachů) nemá valnou cenu,“ vysvětluje spisovatelka. A popisuje život K., který posílá finance nejen své matce, i mladším bratrům a sestrám.

„Takhle jsme zabezpečili K.-ova nejmladšího bratra Aruse: když jednou K. jel do Nigérie, věnoval Arusovi dvacet liber na založení byznysu. Namluvil mu, že mu je posílám já, i když jsem ničím nepřispěla: byl totiž přesvědčen, že si mých peněz bude vážit ještě víc než těch jeho. Musela jsem sepsat seznam všeho, co si za dvacet liber má nakoupit: jedno kolečko, tři lopaty, tři síta na písek, pět headpands (to je taková plošinka, která se nosí na hlavě a transportuje se na ní všechno od kasavy po nemluvňata), tři náklaďáky s pískem a tak dál. Arus nás poslechl, všechno nakoupil, založil si prosperující stavební firmu, oženil se – a od té doby blahořečí nějaké Ivě, která mu pomohla zařídit si život. Ze seznamu osob, které je třeba tak trochu podporovat, aby neumřely hlady, se přesunul na seznam lidí, co K. pomáhají podporovat ostatní členy rodiny,“ popsala spisovatelka, jak se snaží Nigerijce pozitivně nakopávat. A domnívá se, že svým konáním přesvědčila stovky či tisíce Nigerijců, aby se neplahočili kamsi do Evropy.  

Nelíčí jim totiž život v Evropě ani v příliš duhových barvách. A popírá, že by černoši slyšeli na poslání mrtvých běženců zpátky do Afriky. „Prdlačky. Na to černoši neslyšej. I kdybychom mrtvoly z potopených loděk běženců vrátili zpátky do Afriky, stejně nikoho neodradí. I kdyby se mrtvoly dostaly do zorného pole potenciálních migrantů (a to se nedostanou). Většinu potenciálních migrantů by takový pohled neodradil. Věřili by, že jim se tohle nestane, že oni jistě dorazí do Evropy – a tam je čeká země zaslíbená. Mrtvoly cestou potkané jejich úspěch jen potvrzují,“ podotýká s tím, že jediným způsobem, jak je odrazit, je pomáhat lidem, kteří tam zůstali, a odrazovat od cesty sem. „Tak jako to dělá K. a já. A funguje to,“ pochválila se spisovatelka.

„To by se ovšem Evropané museli naučit migranty brát trochu jinak: ne jako démonickou masu potenciálních kriminálníků, která sem přijela za podporou a která nás možná vyhodí do povětří, ale jako lidi. Jednotlivce, z nichž převážná většina je normální a dá se s nimi mluvit,“ uzavřela.