Poprvé jako celek uveřejnila MF Dnes ve svém mimořádném vydání coby rozloučení s bývalým prezidentem Václavem Havlem rozhovor, který s tehdejší hlavou státu natočil 6. února 1996 na Pražském hradě bývalý redaktor MF Dnes a spisovatel literatury faktu Karel Pacner. Původním cílem interview bylo získat informace do knihy Osudové okamžiky Československa, v níž se některé věty z tohoto rozhovoru objevily.
Z předrevoluční doby vzpomínal bývalý disident na situaci, kdy ho navšívil první občan Sovětského svazu za dobu, co byl pod policejním dohledem. „Ještě se s těmi policajty hádal. Říkal, co to je za demokracii a lidská práva, že tady takhle kontrolují, navíc jeho, občana SSSR. Že byl agentem KGB jsem na něm nepoznal. Jediné, co by tomu napovídalo, že byl tak hrdinský u těch našich policajtů, že měl toto krytí. Jinak na něm nebylo nic agentského. Bavili jsme se docela otevřeně,“ poznamenal Havel.
Do svého archívu točil disidenta i Krátký film
Kromě agentů KGB se s ním v měsících před listopadem pokoušely navázat kontakt i českosloslovenské oficiální struktury. „V roce 1989 se mnou natáčel Krátký film. Prý pro archív, protože věděli, že se to nedá v té době použít, ale že jejich vedení rozhodlo, že z archívních důvodů se mnou udělají jakýsi rozhovor. To bylo v době Několika vět,“ upřesnil Havel.
Ještě předtím ho kontaktoval komunistický poslanec Evžen Erban, někdejší předseda České národní rady. „Byl to lehce senilní děda, ale snad byl ještě obtěžkán nějakými politickými funkcemi. A ten mi najednou zatelefonoval, že by se mnou rád mluvil. Říkal mi pak, že cítí potřebu v situaci, která už byla velmi dusná, aby fungoval jako jakýsi druh neoficiálního kontaktu. Později jsem slyšel, že k tomu měl jakési pověření od Lenárta,“ připomněl Havel bývalého čs. předsedu vlády i tajemníka ÚV KSČ a později ÚV KSS.
Kandidatura Dubčeka byla jen plácnutím do vody
S tehdejším disidentem se setkali i zástupci Obrody, což byla iniciativa, kterou tvořili vyloučení či vyškrtnutí členové KSČ po skončení Pražského jara. „Chtěli, abych podpořil kandidaturu Dubčeka na prezidenta. Jenom tak jsem řekl, že by bylo hezké, kdyby byl místo Husáka Dubček – to by si myslel každý. Ale příliš jsem se v tom neangažoval. Ne proto, že by v tom byl Dubček, ale protože se mi to jevilo jako plácnutí do vody. A mimo atmosféru doby,“ přiznal s odstupem let Havel.
V té době už věděl, že dříve, nebo později se tehdejší nepřirozený pořádek zhroutí. „Ve chvíli, kdy nastoupil Gorbačov a začal dělat reformní politiku, jsem si říkal, že je to asi předehra nějakého konce. Ale nevěděl jsem, jestli přijde za pět, deset, či za patnáct let, a jakou souhrou okolností se to stane. Že se to zhroutí, mně bylo víceméně jasné,“ konstatoval Havel.
Ve stejných listinách se objevily podpisy národních umělců i disidentů
Zároveň se pochlubil, jak reagoval na pochybovačné dotazy západních novinářů, kteří upozorňovali, že proti režimu je jen pár disidentů. „Vy vůbec nechápete, jak to v totalitních poměrech chodí. To se neměří na počet hlasů jako ve svobodných systémech. Tady pod příkrovem úprav probíhají tajemné děje a pak se to může ze dne na den jako sněhová koule proměnit v lavinu a budete čumět,“ ukázal Havel západním žurnalistům, jak dobrým prognostikem byl.
Jeho přesvědčení vyplývalo z pocitů, které zažíval při návratech na svobodu. „Kdykoliv jsem se vrátil z vězení, koukal jsem, jak se situace změnila ve srovnání s tím, jaká byla, než když jsem tam šel. Nejvíc jsem to zaregistroval po Palachově týdnu v roce 1989, kdy jsem byl zavřený. Tehdy se začali podepisovat v můj prospěch herci. Když jsem vyšel ven, spatřil jsem podpisy národního umělce a disidenta ve stejných listinách, což předtím neexistovalo,“ upozornil Havel.
V seznamech pro Hlas Ameriky míchali slavné herce s dělníky
Proto se rozhodl popadnout příležitost za pačesy a přišel s iniciativou Několik vět. „Petici podepisovaly tisíce lidí a já vždycky telefonoval do Hlasu Ameriky a do Svobodné Evropy jejich seznamy. Ty sestavy jsme dělali tak, aby se slavný herec míchal s nějakým dělníkem, přadlenou atd. a najednou tam byl i známý vědec,“ přiblížil Havel, jak se skládaly seznamy signatářů Několika vět.
Z roku 1989 zavzpomínal na to, jak během ledna policie vůbec nezvládla zásah proti těm, kteří na Václavském náměstí uctili položenou kytičkou památku Jana Palacha. „Kdyby nechala lidi položit fialky a nic nedělala, žádný by o tom nevěděl. Kdyby je naopak chytla za flígr, dala do auta, odvezla a po dvanácti hodinách pustila, zase by žádný nic nevěděl,“ uvedl dvě možnosti, k nimž policie nesáhla.
Najednou lidé přestali dělat, že nevidí
Místo toho se s lidmi s květinami přetlačovala, náhodní kolemjdoucí, kteří se zastavovali, z toho vytvořili demonstraci a nakonec přijela vodní děla. „Věděl jsem, že dokud to bylo tak, že určité věci, které je nevýhodné vidět, lidé neviděli, tedy dělali, že je nevidí. Kdežto teď se zastavují a nahodilí chodci se proměňují v demonstranty. Bylo jasné, že jsme jinde než v hlubokých sedmdesátých letech,“ nepochyboval už tehdy Václav Havel.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník