Poprvé byl raněn u Varšavy, podruhé v dubnu 1945 při postupu Rudé armády na Berlín. U Frankfurtu nad Odrou se ruská armáda pokoušela překročit řeku, která se v těchto místech rozlévala do dvou ramen. Němci podle Kadeřábka nechali stát most přes první rameno, druhý ale zničili. Když se vojáci Rudé armády dostali na louku, Němci oblast zatopili. Na vojáky stojící ve vodě poté spustili kulometnou palbu. „Nemuseli se ani zastřelovat, kulomety měli již nastavené. Nemuseli se ani dívat, stačilo jenom střílet,“ poznamenal Kadeřábek.

On sám byl v záložní jednotce, která byla kvůli velkým ztrátám nasazena nad ránem. Kulka ho zranila na noze ještě před tím, než se dostal k vodě. „Takže jsem se nevykoupal,“ podotkl válečný veterán.

Do Rudé armády vstoupil 16. listopadu 1943 společně se svými kamarády. „Mě nechtěli vzít, že můžu jedině do československé armády,“ řekli mu prý Sověti. „Ale já mermomocí chtěl jít,“ podotkl s tím, že ostatní ukrajinští kamarádi se do armády dostali a on nechtěl být stranou. Nenechal se odbýt a požadoval, aby ho přijali. Jeden z důstojníků mu nakonec navrhl, že jedinou možností je dobrovolný vstup. V Rudé armádě poté sloužil až do konce války.

„Musím vám říct, že mám moc dobré vzpomínky. Moc dobře na to vzpomínám, i když mi hrozila každou chvíli smrt,“ řekl Kadeřábek. Vybavuje si hlavně soudržnost vojáků. „Musel jste splnit rozkaz, jinak jste dostal kulku. Na druhou stranu to byl takový kamarádský život,“ poznamenal.

Během bojů na východní frontě byl vyznamenán za to, že se jeho jednotce podařilo dobýt důležitou kvótu v kopcovitém terénu nedaleko Gdaňsku, o kterou předtím Rudá armáda marně usilovala. V té době mu bylo 18 let, velel asi sedmnáctičlenné jednotce.

Vzpomíná, že když kvótu dobyli, jeden ze spolubojovníků s lehkým kulometem měl střílet na ustupující Němce, na které měli dobrý výhled. „No a on střílel do vzduchu,“ poznamenal Kadeřábek s tím, že ho musel praštit pažbou. „Nehlásil jsem nic, jinak by měl z toho těžkou hlavu,“ řekl k incidentu.

I speciální jednotka

Na stejném místě také zajal dva německé radisty. „Málo chybělo, abych je zastřelil,“ vzpomíná Kadeřábek. Běžel prý v zákopu s prstem na spoušti. „Najednou stáli proti mě, ruce nahoře. Já jsme se úplně lekl,“ poznamenal s tím, že by ho mrzelo, kdyby je zastřelil. Dodnes prý na ně vzpomíná. „Vždycky jsem na ně myslel a říkal jsem štěstí, že mě pánbůh zastavil,“ poznamenal.

Během války sloužil i u speciální jednotky, která například hlídala transporty s vojáky ze Sibiře na frontu. Jednou dostal jako člen této jednotky za úkol zastavit sovětské vojáky, kteří bez rozkazu ustupovali. „Podařilo se nám je přesvědčit,“ poznamenal s tím, že je nesměl nechat utíkat dál. „Jak říkám, rozkaz byl rozkaz. Zastavit a hotovo,“ podotkl. Rudá armáda byla svým tvrdým přístupem k vojákům pověstná. Do bojů byli především v prvních měsících napadení Sovětského svazu vysíláni bez dostatečné výzbroje. Pokud chtěli ustoupit, byli zastřeleni.

Konec války Kadeřábka zastihl v nemocnici na Dálném východě. Ruské vedení počítalo s tím, že ho nasadí v bojích proti Japonsku. Válka ale skončila dříve, než se stihl uzdravit.