„Dobrý večer z pražské Národní třídy, z epicentra oslav 17. listopadu 1989, respektive třicátého výročí,“ zahájil večerní vysílání moderátor ČT24 Martin Řezníček se Světlanou Witowskou. „Je vidět, že už se tady balí. Přijely firmy. Davy nahradily náklaďáky. Odvážejí se různé bariéry. Odvážejí se pódia. Odvážejí se stánky, co tady byly, židle a tak dále, stolečky. Je vidět, že tenhle večírek, co se táhl celý den, začíná pomalu končit,“ oznámil Řezníček. Doplnila ho však Witowská: „Ale my nekončíme. My tu máme totiž dva vzácné hosty – Šimona Pánka a Jiřího Dienstbiera – kteří byli před třiceti lety studenty. Pane Dienstbiere, vy jste na Národní třídě byl, dostal jste obuškem přes záda, četla jsem, že jste měl džínovou prošívanou bundu, protože jste byl zkušený demonstrant, že to tolik nebolelo. Už vám tehdy došlo, že to bude zásadní zlom v dějinách téhle země, nebo jste si řekl, další demonstrace, další rána, a budeme pokračovat dál?“ zeptala se Witowská.

Celý rozhovor ZDE

Sociálně demokratický senátor odpověděl, že to byla jedna z řady demonstrací, avšak lišila se očekáváním, jelikož v okolních státech se již věci daly do pohybu. „V Polsku už měli za sebou částečně svobodné volby, v Německu se režim zjevně bortil a nějakým způsobem jsme na řadě byli my.“ Prý na něj zapůsobilo to, když šli před třiceti lety po nábřeží a zastavovaly tramvaje či se lidé přidávali. „Doopravdy bylo vidět, že se něco děje. Že ta atmosféra je plná očekávání, že se lidé těšili na nějakou změnu. Taky to mohlo poměrně dlouho trvat. To nikdo vědět nemohl.“

Šimon Pánek tehdy na demonstraci nebyl, protože byl na Šumavě. Prý ho to mrzelo. „Říkal jsem si: Jak je možné, že tam nejsem?“ Vysvětloval, že byl v té síti, co organizovala demonstraci na Albertově, ta se jmenovala Stuha. „Nikdy mě nenapadlo, že tahle naše první akce bude naše poslední. My jsme byli asi nejúspěšnější mobilizační síť, která vznikla, protože po první akci, kterou komunisté buď mohli nechat jít, nebo zmlátit, protože to jinak neuměli, ale tehdy se přepočítali a zmlátili to poměrně brutálně, tak vlastně zažehli tu emoci, generace našich rodičů, která si řekla, to je dost, prostě děti a studenty mlátit nebudou,“ pochválil se ředitel Člověka v tísni.

Witowská na Šimona Pánka prozradila, že měl přezdívku Náčelník velká huba. „Bylo to to, co vás předurčilo k tomu, že jste vyskočil na tu popelnici na Přírodovědecké fakultě a stal jste se nějakou tváří a mluvčím celé té revoluce?“ zeptala se moderátorka. Prý ano. „Má maminka údajně říkala, že kdyby byl rok 1917, tak velím rudé gardě,“ vzpomenul. Proto, aby byl člověk lídrem, se prý potřebuje kus odvahy a exhibice a prý ještě je třeba strkat nos do věcí veřejných. „To byla role, kterou nám osud rozdal tak trochu náhodou. Nemyslím si, že je to nějaká zvláštní zásluha,“ řekl.

Pokračoval Dienstbier. „Ani v sobotu nebo v neděli nebylo úplně jasné, co se bude dít. Já si pamatuji, že jsme na Albertově rozdávali takové papírky, kde byly kontakty na členy Stuhy a někdy v noci, v jednu, ve dvě v noci mi volal student DAMU; Michal Doležal, myslím, že se jmenoval. Že už to není možné a že se něco musí udělat. Mně se podařilo sehnat Marka a Martina Bendu, Miloše Rybáčka a Pavlu Knoblochovou a vlastně kromě Marka Bendy jsme všichni byli z technických škol a v deset dopoledne jsme se v sobotu sešli na DAMU, a to je poměrně malá fakulta, všichni se tam znali a byli strašně radikální, že se musí něco udělat. Stávka, nebo něco. My jsme tam byli ze Strojní fakulty, z elektro, matfyzu, z Chemickotechnologické, to byly čtyř pětitisícové molochy a v tu chvíli se přiznám, že jsme si nedokázali představit nebo jsme si nebyli jistí, že naši kolegové všichni budou ochotni jít do stávky, ale ten vývoj byl tak rychlý.“ Připomněl také, jak ho v neděli na chvíli zatkli, avšak už to prý jelo samospádem.