„Ti, kdo si nepamatují minulost, jsou odsouzeni k tomu, aby si ji zopakovali.“ George Santayana upozorňoval na důležitost historické paměti, ale v některých situacích není jasné, zda je historická paměť výhodou, anebo nevýhodou. Někdo si opakuje minulost přesto, že si ji pamatuje, a dokonce právě proto, že si ji pamatuje, když ostatní na ni zapomněli.

Napětí mezi Izraelem a Íránem opět zhoustlo po atentátech na vůdce Hamásu a Hizballáhu. Řešení palestinsko-izraelského konfliktu je v nedohlednu, a přiléváním oleje do ohně se zvyšuje riziko širšího konfliktu v regionu. Čím déle trvá odplata Izraelců za říjnový masakr, při kterém Hamás k velké radosti Palestinců povraždil 1200 Židů, tím více je mrtvých palestinských civilistů. A s mrtvými Palestinci přibývá nepřátel Izraele.

Z odstupu vypadá drsná reakce Izraele jako jasná chyba. Veřejné mínění většinou nadržuje slabšímu a slabší jsou decimovaní Palestinci, kteří nemusí nic vysvětlovat, stačí jim fotografovat mrtvé děti. Dělat z Gazy parkoviště jednoduše není populární řešení. Reagovat na teror terorem znamená riskovat, že oběť bude vnímána jako agresor a agresor získá aureolu oběti. O geopolitických hrozbách ani nemluvě.

Pokud jsme ochotni hledat logiku v izraelském přístupu k Hamásu, Palestincům a obecně k Arabům, najdeme ji v historické paměti. Židé nezapomněli, jak dopadli, když se nebránili. Nezapomněli, že nenašli zastání, když je po milionech likvidovali nacisté v koncentračních táborech. Když jim někdo řekne, že je smete do moře, berou to vážně, protože si nechtějí zopakovat minulost. Když ale ničí toho, kdo je chce zničit, jsou konfrontováni s veřejným míněním světa, který už si historickou zkušenost Židů vybavuje jen matně, anebo si ji nevybavuje vůbec.

Lidem bez historické paměti připadají ti s pamětí jako paranoidní. Bez povědomí o tom, že se v minulosti vedla světová válka, dnes žije většina populace. A z těch, kteří o ní mají jakési povědomí, mnozí zaměňují viníky a oběti podle aktuálních sympatií a antipatií. Tady hledejme důvod nevraživosti vůči národům, které si historickou paměť uchovávají. Člověk bez paměti zkrátka neví, o čem je řeč, když mu ten s pamětí říká, že se nenechá vyvraždit jako minule.

Židé nejsou hloupí a vědí, že s přístupem oko za oko, zub za zub, si nezískají spojence, ani sympatie. Pamatují si ale, že spojence, na které se dá spolehnout, neměli nikdy a přizpůsobování se protižidovským zákonům je neuchránilo před plynovými komorami. Dnes si říkají: Máme-li být vyhlazeni, nic neztratíme tím, že se budeme bránit a ty, co nás chtějí vyhladit, vyhladíme.

V tomto je kletba historické paměti, protože kdo ji nemá, nemůže takovýto přístup chápat a sdílet. Je, mimochodem, pozoruhodné, že židovskou historickou paměť (její důsledky) neakceptují Rusové, kteří sami mají v dobré paměti Napoleona a Hitlera, takže si nedělají iluze o soužití se Západem. Historická paměť zjevně funguje selektivně. Každý má jen tu svou.