Předseda Euroskupiny Jeroen Dijsselbloem na počátku letošního roku prohlásil, že se řecká ekonomika zotavuje rychleji, než kdokoli očekával.[1] Nová data o řeckém hospodářství, publikovaná v třetím květnovém týdnu, však dokládají, že se opět mýlil. I v prvním čtvrtletí roku 2017 řecká ekonomika meziročně poklesla o 0,5 % (viz obrázek 1). Nezaměstnanost zůstává nadále srovnatelná s americkou Velkou hospodářskou krizí 30. let 20. století. Řecko v současnosti vykazuje míru nezaměstnanosti 23,2 %, nezaměstnanost mladých je pak dokonce 47,9 %. Řecká deprese se tak stala nejdelší krizí v novodobých hospodářských dějinách světa.

Meziroční tempo růstu řecké ekonomiky od počátku dluhové krize

Zdroj: Eurostat. Vlastní zpracování.

Zatímco ostatní evropské ekonomiky dokázaly krizový propad dohnat a vracejí se nad předkrizové hodnoty produkce, řecký hrubý domácí produkt stagnuje stále jen na 72 % předkrizové úrovně (obrázek 2), V absolutních číslech se jedná o ztrátu čtrnácti let hospodářského růstu.

Navzdory částečným bankrotům (politicky korektně nazývaným haircuty) tvoří řecký vládní dluh stále 179 % hrubého domácího produktu.[2] Tři čtvrtiny této sumy dluží řecká vláda Eurozóně, Evropské centrální bance a Mezinárodnímu měnovému fondu, tedy vesměs daňovým poplatníkům ostatních evropských států. Stále stejně chmurné zůstává také ratingové hodnocení, podle kterého je Řecko na úrovni Etiopie či Pákistánu. Zatímco druhá nejproblematičtější ekonomika eurozóny, Portugalsko, si na finančních trzích půjčuje za 3,78 %, desetileté řecké dluhopisy se prodávají s úrokovou mírou 8,72 %.[3]

Řecký hrubý domácí produkt v letech 2008–2017 (čtvrtletní, sezonně očištěná data)

Zdroj: Eurostat. Vlastní zpracování.

Uvedené statistiky, ale také způsob mezinárodní „hry na řešení“ krize,naznačují jistou podobnost s meziválečným Německem. Tak jako v případě Výmarské republiky i dnes se mezinárodní mocnosti nesnaží uzdravit zdecimovanou ekonomiku, ale usilují pouze o minimalizace vlastních škod. Blížící se datum splatnosti další části půjčky Trojka využila k dalšímu tlaku na nesystematické a v dané situaci nerozumné reformy. Ve čtvrtek 18. května byl proto řecký parlament donucen schválit další (již čtrnáctý) balíček restriktivních opatření, kterým Trojka podmínila uvolnění další půjčky. V rámci tohoto balíčku byla přijata další reforma daně z příjmu fyzických osob (kterou se snížila sleva na poplatníka) i reforma penzijního systému spočívající v dalším snížení starobního důchodu, tentokrát o 18 %. Řecká vláda také dále pokračuje v privatizaci strategického majetku: zatímco přístav v Soluni byl odprodán německému investorovi, většinu přístavu v Pireus dnes drží investor čínský.

Nové a nové reformy nadiktované Trojkou chrání pouze zájmy zahraničních investorů, řecká ekonomika stále stagnuje na svém bezútěšném hospodářském dně. Jestliže 41 % občanů členských států EU hodnotí ekonomickou situaci své země jako dobrou, 97 % Řeků ji vnímá jako špatnou a většina očekává další zhoršování. Pozitivním důsledkem dlouhé krize je absolutní ztráta důvěry Řeků v Evropskou unii.V současnosti Unii nevěří 78 % a euru téměř 80 % Řeků. Jedinou změnou oproti počátku dluhové krize je tak naprostá ztráta zájmu médií, a tím i mírné uklidnění finančních trhů.

V květnu 2015, kdy evropská média sledovala řeckou krizi ještě takřka v přímém přenosu, řekl prezident Klaus ve svém projevu na VŠE:

V rámci eura pro Řecko – v dohlédnutelné a představitelné budoucnosti – řešení neexistuje. Existuje pouze pokračování dnešního stavu permanentní krize a permanentního čekání na pomoc, půjčky, dary, odpouštění dluhů, atd.[4]

Na tom se nic nezměnilo ani po dalších dvou letech. Masivní vnitřní devalvace (která nejvíce zasáhla životní úroveň obyčejných Řeků) nedokázala nahradit devalvaci vlastní suverénní drachmy. Vyrovnání státního rozpočtu, namísto původního dvojciferného deficitu, ke snížení dluhového břemena nestačí. Cíl Trojky – snížení dluhu na 20 % HDP nejpozději do vzdáleného roku 2060 – tak zůstává bez samostatné měny či přiznaného bankrotu jen značně naivním přáním.

Tak, jako staré řecké mýty, i současná řecká krize v sobě skrývá hluboké poučení. Řecko se stalo obětí společné evropské měny. Je proto jen stěží pochopitelné, že i po sedmi letech hluboké krize eura může česká politická reprezentace zcela vážně hovořit o nutnosti rychlého vstupu do eurozóny. Lze rozumět proklamacím eurokomisařky Věry Jourové či bývalého eurokomisaře Vladimíra Špidly, kteří mají v popisu prácenehájit zájmy České republiky. Obdobné výroky členů vlády či dokonce bankovní rady České národní banky jsou však nezodpovědné a krajně nebezpečné. Únava z krize dala na krizi eura zapomenout. Samotné euro však po sedmi letech není o nic lepší. Diskuse o vstupu do eurozóny proto musí zůstat v České republice i nadále nepřípustná.

Hana Lipovská, ve zkrácené verzi publikováno v deníku MF Dnes dne 5. června 2017.

Psáno pro Institut Václava Klause.