Následující text vznikl na základě dojmů a myšlenek, které mi přišly na mysl při čtení výše zmíněné knihy. Kniha je velmi působivá, doporučuji ji k přečtení. Někomu by se mohlo zdát, že dále směšuji nesouvisející věci. Společný rys odsunu Němců v poválečném období a nelegální imigrace v současnosti ale spočívá v tom, že se týkají složení obyvatelstva na území českého státu a zásadního konfliktu mezi Čechy a Němci, případně muslimskými imigranty, jenž byl či by mohl být zdrojem masového násilí. Problém sudetských Němců byl po válce vyřešen. Definitivnost řešení ovšem bývá zpochybňována. Invaze muslimských imigrantů nám v dnešních dnech hrozí, ač se na první pohled zdá, že se situace zklidnila. Problémy se sudetskými Němci by pro nás ovšem měly být varováním, abychom si svolením k imigraci nezničili pokojný stav, jenž v naší zemi panuje.

O čem kniha ve vztahu k Benešovi hovoří?

O enormním úsilí, které Beneš věnoval od roku 1938 obnovení Československa v podobě jednotného národního státu bez německé menšiny.
Základní myšlenkou, jež vedla Benešovy kroky, bylo zajistit Čechům život ve vlastním státě, v němž nedoutná nesmiřitelný konflikt, jenž by byl zdrojem nekonečných násilných bojů.
Beneš nesmiřitelný konflikt spatřoval v soužití Čechů a Němců ve společném státě.
Uvědomoval si, že existence početné menšiny, která prokázala neloajálnost ke státotvorné myšlence Československa a pociťovala sounáležitost s říší německého národa, představovala trvalý zdroj pnutí ve společnosti, jež dříve či později povede k další válce, a to tím spíše, že se jednalo o menšinu s mocným sousedním státem za zády.

Beneš uvažoval, že: „(Přesun Němců, pozn.autora) bude lepší a lidštější řešení nežli nové nelidské masakry v poválečných výbuších občanské války a brutální pomsty a pak znovu další staleté národnostní boje, jež by byly stále se opakující překážkou sociálního a hospodářského pokroku lidstva.“ 
Roosevelt se na problém díval následovně:  „..to, co vyvolalo takovou katastrofu, jakou způsobil světu Mnichov, musí býti odstraněno definitivně a jednou provždy“

Připomeňme, že německé obyvatelstvo na českém území se nesmířilo se vznikem Československa ani v roce 1918 a hned po vzniku republiky došlo k vyhlášení německých oblastí Deutchböhmen, Sudetenland, Böhmerwaldgau a Deutschsüdmähren, jež měly být odtrženy od Československa a připojeny k Rakousku v říjnu 1918. Odpor Němců musela potlačit armáda nového státu.

V roce 1939 v německé emigraci v Anglii 50% Němců bylo pro Velkoněmecko, 50% pro obnovení Československa v předmnichovských hranicích.  Podobný postoj zastávala protihitlerovská menšina sudetských Němců v zásadě během celé války.  Sudetští Němci v Anglii vstupovali do anglické armády, nikoliv do československé, kam by jako českoslovenští občané vstupovat měli.
V projevu v Brně 12.5. 1945 Beneš připomněl, že Henleinova a Frankova strana měla ve svých  řadách minimálně 80-90% československých Němců a poukazoval, co všechno měl režim z období protektorátu budovaný za aktivní účasti sudetských Němců na svědomí: „Vzpomínáte na ty sprosté a bídné hrozby proti našemu lidu těch různých Henleinů a Franků během celých sedmi let, to jejich nelidské, barbarské a pohanské řádění, ty Petschkovy domy, gestapácké kriminály a mučírny, ty koncentrační tábory, Lidice, Ležáky a všechny ta masová řádění a vraždění, jakých dosud naše historie nikdy nepoznala. A to denní ničení naší kultury, našich škol, našeho národního života, to denní urážení našeho lidství, kopání do nás a plivání po našem národě tím osvíceným Herrenvolkem?“

Zmiňoval také snahu se s československými Němci v roce 1938 dohodnout, přičemž se ukázalo, že dohoda nebyla možná. Proto si Beneš kladl otázku, zda lze vše opakovat, znovu se dohadovat, a za deset dvacet let znovu vytrpět hrůzy války. Došel k závěru, že ne, že německý problém musí být definitivně vyřešen.  Němci museli odejít, neboť jiné řešení v zájmu klidu a míru Evropy neexistovalo.

Kniha obsahuje rovněž dokumenty politické reprezentace československých Němců

Prvním z dokumentů je Akční program sudetoněmecké strany z roku 1938. V něm se dozvídáme, že České země by měly být opět začleněny do Německé říše. Po začlenění do říše by Češi přestavovali 8% celkového obyvatelstva říše.  Již nikdy nemělo dojít k národnímu obrození Čechů a měl být potlačen český jazyk. Jediným veřejně platným jazykem by byla němčina. České školství, církve, tiskoviny, úřady, státní podniky, svazy, spolky, kulturní instituce, vše dle úvah vedoucích politických představitelů německého obyvatelstva muselo být zlikvidováno nebo zbaveno Čechů.  V hospodářství se uvažovalo o převedení pod německé vlastnictví. Naředění Čechů mělo podporovat zprostředkování práce českým dělníkům v říši a naopak Němci měli být motivováni ke stěhování do českých zemí.
V knize se můžeme seznámit i s návrhy Konstantina von Neuratha a Karla Hermanna Franka z roku 1940 na řešení českého problému a na budoucí uspořádání českomoravského prostoru.
Zde se mimo jiné dozvídáme, že „.....je nejjednodušší, aby se Češi sami spravovali v rámci Velkoněmecké říše a v souhlase s jejími cíli, to tedy znamená ponechat jim vlastní správní organizaci a poskytnout jim také v právě uvedených hranicích správní autonomii. Konečně se také této správě, zaměřené na většinu obyvatelstva, nejlépe podaří postarat se o klid a pořádek, a tím i o hladký průběh každodenního života v tomto prostoru......Německá správa se i v budoucnosti v přechodném období musí spíše omezit na to, že bude vykonávat dohled nad vlastní správou této země, že bude dávat směrnice, podle kterých má být vedena správa, a že bude vydávat nařízení, aby zájmy Velkoněmecké říše byly vždy zachovávány a podporovány.“
Dále jsou navržena opatření ke germanizaci Čechů, mimo jiné: „..u dělníků má docházet k výměně pracovišť s říší, rolníci se mají podílet na výhodách německé, rolnictvu příznivé agrární politiky – tj. na dobré tržní a cenové politice, úřednictvu se dostane společenských výhod, mládež bude vychovávána k říšské myšlence...“

V čem je Benešovo úsilí o obnovu Československa aktuální pro dnešek?

V prvé řadě bychom si měli vážit skutečnosti, že zatím vůbec máme svůj český stát, a uvědomit si, že o něj lze přijít nejen tím, že by výkon moci na českém území převzal násilím ze dne na den jiný stát, o což se pokoušelo hitlerovské Německo, ale rovněž plíživým způsobem tak, že by funkce českého státu postupně přecházely na jiné mocenské centrum, čímž by de facto český stát zanikl. Je-li např. jednou z funkcí českého státu normativně-regulativní funkce, tj. zjednodušeně řečeno vydávání zákonů, jako výraz vůle českého lidu, lze hovořit nadále o českém státu, jestliže právní normy přestane přijímat český parlament (a jiné české orgány), ale budou nám nařizovány z Bruselu, což se v rostoucí míře skutečně děje?
Dále si važme toho, že náš stát netrpí nějakým zásadním vnitřním konfliktem, který by byl zdrojem masového násilí.
Pokud jde o odsun Němců, bohužel stále není uzavřenou záležitostí, jak nám mimo jiné nedávno předvedla německá kancléřka. Dochází ke zpochybňování odsunu sudetských Němců, před čímž Beneš varoval. Dle Beneše vyřešení konfliktu mezi Čechy a československými Němci nepředstavovalo úkol pouze pro poválečné období, ale o nikdy nekončící boj.  A skutečně stále dochází ke snahám vývoj po roce 1945 zvrátit a zpochybnit vazbu mezi příčinami v podobě německých zvěrstev během druhé světové války a jejich důsledky, mezi něž patřil i odsun německého obyvatelstva z Československa.
Druhým zárodkem ohrožení mírumilovného soužití v české společnosti, za nímž shodou okolností stojí rovněž především Německo, je masová migrace, která by mohla vést k tomu, co muselo být řešeno odsunem Němců, tj. k příchodu obyvatelstva, jehož zájmy by se nesmiřitelně odlišovaly od zájmů českého národa.
Jestliže německé obyvatelstvo Československa nebylo loajální vůči Československu, neboť svou budoucnost vidělo v německé říši, jakou loajalitu můžeme čekat od muslimských migrantů? Ve vztahu k českému státu naprosto žádnou. Proč by např. iráckého muslima mělo jakkoliv zajímat, zda existuje Česká republika nebo nikoliv?
Uvědomme si ale rovněž, že mír ve společnosti vyžaduje širší loajalitu, která ve zkratce zahrnuje sdílení názorů na svět, hodnot apod.  Českoslovenští Němci neviděli svou budoucnost v Československu, ale v běžném životě s nimi nedocházelo ke střetům v otázkách náboženství, životního stylu apod. Migranti vnucovaní nám ze strany EU pod taktovkou států osobujících si právo rozhodovat za jiné v čele s Německem nemohou být loajální ani k našemu státu a navíc ani k našemu způsobu života, neboť jsou jim cizí.

K dokumentům sudetoněmecké strany

Pokud se jedná o sudetoněmecké dokumenty, nemohu si pomoci a nevidět řadu shodných rysů mezi sudetoněmeckými plány a současným vývojem v rámci EU. A kladu si otázku, zda stejná opatření mohou být hodnocena jako negativní, jsou-li uskutečňována s výslovně deklarovanými z českého pohledu zavrženíhodnými cíly, a nebo jako pozitivní, jestliže se realizují v nadšeném budovatelském duchu stavitelů nové říše v podobě EU. Jsem přesvědčen, že deklarované cíle jsou nepodstatné a rozhodující je charakter samotných opatření.
Sudetští Němci chtěli začleněním českých zemí do říše dosáhnout toho, že Češi budou představovat pouhých 8% obyvatelstva říše. V současné době počet českých poslanců v Evropském parlamentu netvoří ani 3% celkového počtu poslanců. Váha České republiky při hlasování v Radě EU není o moc větší. Běží tedy proces, kdy rozhodnutí o budoucnosti českého národa ve stále větším rozsahu padají mimo kontrolu Čechů.
Veřejná správa je stále obsazena Čechy, ale obsah, který má vykonávat, je ve stále větším rozsahu určován ze strany EU. Obdobně, jak plánovali sudetští Němci, dochází k tomu, že říšská (EU) správa se omezuje na to, že bude vykonávat dohled nad českou správou, že bude dávat směrnice, podle kterých má být vedena správa, a že bude vydávat nařízení, aby zájmy říše byly vždy zachovávány a podporovány.
K odnárodnění Čechů sudetští Němci uvažovali o poskytování výhod různým skupinám českého obyvatelstva, pokud budou jednat v souladu se zájmy říše. Nevidíme dnes rozsáhlou „korupci“ ze strany EU ve snaze koupit si loajalitu vůči ní? Vezměme jen některé příklady: několik set Čechů pracuje přímo pro EU, spousta lidí je napojena na dotační byznys nebo přímo přijímá dotace, absurdním příkladem z poslední doby  je rovněž měsíční vlaková jízdenka po Evropě zdarma pro osmnáctileté.

Závěr

Co by se mělo stát, abychom o náš národní stát v podobě, jak jej známe, nepřišli?
Především musí být zvrácen trend přesunu pravomocí ve prospěch EU a rostoucích zásahů do naší suverenity, i kdyby odůvodněny již existující unijní legislativou. Zásadní pravomoci se musí vrátit zpět České republice.
Pokud jde o odsun Němců, měli bychom být ráznější a bez obalu poukazovat na důvody, proč došlo k odsunu Němců, na odpovědnost říšských i československých Němců, k čemuž nás ostatně Beneš vyzýval.
Nesmíme připustit import migrantů do České republiky, ať se o něj EU pokusí jakýmkoliv způsobem. Jestliže se kvóty tváří momentálně býti mrtvými, můžeme si být jisti, že bruselští kreativci přijdou s jinou cestou, jak dosáhnout téhož.

Je varující, proč se tak chabě bráníme riziku, že v Česku vznikne nesmiřitelný konflikt mezi českým národem a paralelní muslimskou společností, dojde-li na uskutečnění plánů EU na řešení migrační krize distribucí migrantů mezi členské státy (lhostejno, zda k tomu dojde pomocí kvót, centralizací azylového systému či jinak). Není nejmenších pochyb o tom, že by takový konflikt vznikl a že by byl zdrojem násilí, neboť válka kultur založená migrací již probíhá v západní Evropě.

Smířlivost řady českých politiků s migrační hrozbou je těžko pochopitelná. Lehkovážnost zde není na místě. V odporu proti migraci by měli být Češi jednotní. Nejde o běžné politické téma, jakým je například výše daní, kde můžeme v následujících volbách zvrátit dosavadní vývoj. Jakmile by se u nás masy migrantů usadily, zvrátit vzniklý stav by bylo nesmírně obtížné, ne-li nemožné. Problém sudetských Němců bylo možné vyřešit pouze v unikátním poválečném období a řešení předcházely potoky krve. Můžeme si dovolit hazardovat s podobnými riziky?

Jak je možné, že něco tak důležitého není klíčovým tématem dnešní politiky? Většina parlamentních stran otázku existence českého státu bez osudového vnitřního konfliktu v lepším případě vůbec neřeší nebo se naopak aktivně podílí na politice EU, jež směřuje k opačným důsledkům.

Pokud by v rámci EU nebylo možné bránit ztrátě atributů české státnosti či by nás EU nutila k importu migrantů, pak se nebojme z EU vystoupit.

Letos slavíme 100 let vzniku Československa. Jak vznik v roce 1918, tak obnovení státu v roce 1945 byly vykoupeny velkým úsilím a množstvím obětí. Nenechme se o náš stát připravit a nezahoďme, co naši předci pro existenci českého státu obětovali.

"Kdo zapomíná na své dějiny, je odsouzen je opakovat." (George Santayana, citát v poslední době  nadužívaný, snad pro svou aktuálnost.)