Společným rysem středoevropských ekonomik je tedy to, že po několika letech prakticky nulového růstu spotřebitelských cen se meziroční míra inflace dostává konečně k cíli centrálních bank, či dokonce v českém případě nad něj (maďarský a polský inflační cíl je vyšší). Náš základní scénář počítá s tím, že prakticky ve všech středoevropských ekonomikách již nepůjde inflace příliš nahoru a dokonce v ročním horizontu díky negativnímu bazickému efektu (dnes je meziroční inflace vysoká, za rok bude s ohledem na vyšší srovnávací základnu nízká) by mohla opět poklesnout. Ale co když ne? Co když domácí poptávka dále rychle poroste; co když ceny ropy a dalších komodit neklesnou, ale spíše vzrostou; a co když dolar, skrz který si dovážíme všechno to krásné spotřební zboží z Číny, zůstane silný.Výše popsaný scénář, který nevypadá ani trochu extrémně, by vedl k tomu, že by inflace v malých otevřených středoevropských ekonomikách směřovala dále vzhůru - tedy dále nad inflační cíle ČNB, MNB a NBP. Příslušným centrálním bankéřům by pak nezbylo než nechat utáhnout měnové podmínky, což v těchto malých ekonomikách neznamená nic jiného než umožnit měnovému kurzu, aby posílil. Jinými slovy - nejjednodušším nástrojem pro přibrzdění zrychlující inflace je silnější kurz a z toho plynoucí “dovoz” nižší inflace.

Ačkoliv rozhodně nemáme v úmyslu strašit zrychlující inflací ve střední Evropě, je třeba se mentálně připravit na to, že regionální trhy - zejména ty devizové - mohou v průběhu roku velmi citlivě reagovat na příchozí inflační data, neboť bude-li se inflace dále vzdalovat od inflačních cílů, centrální bankéři nebudou nečinně přihlížet. Přičemž hra na měnové války a co nejslabší kurz mohou být rychle zapomenuty a silnější zlotý, forint či koruna mohou být dokonce na čas preferovanou variantou.

Jan Čermák
finanční analytik