Podle Erdogana má mít prezident Turecka, rostoucí velmoci s úspěšnou ekonomikou, adekvátní ubytování. Totiž sídlo, které bude vyjadřovat mezinárodní význam země na Bosporu.

A skutečně, nový palác budí respekt už jen svými rozměry. Má mít asi tisíc místností, konferenční sály, park, botanickou zahradu, systém bunkrů, tunelů a zabezpečení proti chemickému útoku. Stavba je prý čtyřikrát větší než Versailleský palác a dokonce třicetkrát rozsáhlejší než Bílý dům, tedy sídlo prezidenta, který také není hlavou státu se zanedbatelným vlivem.

Erdogan je ve vrcholné politice už více než desetiletí. Jako předseda vlády stál v čele procesu, který dal Turecku politickou stabilitu a také úctyhodný a dlouhodobý hospodářský růst. Nerostla však jen tamní ekonomika, ale i premiérova sebeúcta. Sídlo, které si Erdogan vybudoval, odráží nejen rostoucí prestiž Turecka, jak tvrdí sám prezident, ale i to, jak vnímá on sám sebe uvnitř domácí politiky a vlastně i politiky regionální.

Erdogan se netajil tím, že usiluje o maximální moc, proto například posílil prezidentské pravomoci a po více než desetileté kariéře v čele vlády si letos zajistil zvolení do prezidentské funkce. V té hodlá podle svých slov vytrvat až do roku 2023, kdy bude Turecká republika slavit sto let od založení.

Erdogan se cítí být novým Atatürkem, ale také někým, kdo tohoto zakladatele novodobé turecké státnosti tak trochu opraví. Proto pracuje na odstranění přísné sekulárnosti tureckých institucí a do veřejného života zavádí čím dál více islámských prvků.

Dědictví Atatürka Edogan dlouhodobě mění i v zahraniční politice. Zatímco Atatürk chtěl obrátit pozornost své země na západ a ukončil de facto éru Osmanské říše, kterou Turci po staletí ovládali, Erdogan a jeho blízcí spolupracovníci přišli s koncepcí „neo-osmanismu“, tedy politiky, která by vrátila turecký vliv do oblastí, jako je arabský svět, Kavkaz nebo i Balkán. 

Nový palác je sice prošpikován moderními technologiemi, ale svým tvaroslovím se hlásí k starým osmanským tradicím. Ostatně i sám Erdogan na tuto symboliku upozornil a dodal, že palác má zdůraznit, že „Ankara je hlavním městem Seldžuků“ – což je odkaz na další říši, která před tisíci lety vládla z území dnešního Turecka rozsáhlým oblastem na Blízkém východě a Střední Asii. Palác byl při tom otevřen na výročí vzniku Turecké republiky, což nepostrádá ironii.

Palác je ovšem popřením Atatürkova odkazu ještě v jednom ohledu. Tato gigantická stavba vznikla na pozemcích, které kdysi první turecký prezident daroval státu s tím, že na něm vznikne přírodní rezervace. To se také stalo, až do okamžiku, kdy se dvanáctý turecký prezident rozhodl, že tam postaví své nové sídlo.

Skutečnost, že se tři různé soudy vyjádřily proti stavbě, ale ta přesto vznikla, je více než jen symbolem toho, jak to dnes v Turecku chodí. Velmi podobná situace byla v loňském roce v Istanbulu, kde ani opakovaná soudní rozhodnutí, ani protesty občanů nebo ochránců životního prostředí nezabránily stavbě obchodního centra a mešity v parku Gezi.

Turecký prezident jakoby tím říkal, že jeho přání stojí výš než zákony jeho země. Tentokrát opovrhování soudy, revize odkazuj zakladatele republiky a dokonce náklady na megalomanskou stavbu, která stála více než půl miliardy dolarů, lidi do ulic nevyhnaly.

Erdoganovi kritici ovšem ankarský palác přirovnávají k podobným stavbám, jaké si nechali vybudovat třeba Nicolae Ceausescu, Viktor Janukovyč nebo Saddám Husajn. A dodávají, ne moc přesvědčeně, že těmto stavbám byla společná nejen nesmyslná velikost a nedostatek vkusu, ale také to, že si jich jejich stavitelé obvykle příliš neužili. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.