Jde o stále setrvalý obraz „Ruska agresora“ (které umí jen vyvážet plyn), na kterém nic nezměnily ani vcelku dobře dostupné analýzy a závěry, které takový pohled významně komplikují. Každá reportáž skládá obraz jen v jednom argumentačním směru, něco na obhajobu separatistů nebo Ruska jsem snad v ČT ještě neviděl. Pokus chápat druhou stranu, je-li aspoň náznakem, není seriozní. Výjimkou nejsou ani dětinské výrazy pohrdání a nadřazenosti.

Rusko agresor

V takové situaci si člověk čas od času uvědomí tu povědomou zvláštní bezmocnost, která však za jiných okolností může být výhodou. Vůči dvojakému fenoménu „nezávislosti“ veřejnoprávních médií, která mají možnost politicky, na zahraničně-politických tématech je to obzvlášť vidět, víceméně samostatně vychovávat diváky a posluchače. Druhým významným druhem názorových „tahounů“ jsou samozřejmě politici. Přes všechny výhrady lze brát stanoviska prezidenta Miloše Zemana k Ukrajině vážně. Jde rozhodně o živější myšlenkový přínos, než hlavní proud parlamentních stran souznící s jednoduchým obrazem Ruska agresora, tupého vývozce plynu.

Hrdinové v alianci

Každodenní proud veřejnoprávně-politické negace valící se na Moskvu není pro Česko příliš lichotivý. Je zajímavé, představit si, že Česko není v NATO, případně v EU. Myslím, že na tuto možnost autoři nejodvážnějších odsudků Ruska, například vůdcové obou pravicových stran v Poslanecké sněmovně zapomínají. Nevolili by za takových okolností přeci jen trochu jiný slovník? Nenutila by je taková pozice k větší empatii k Rusku? Nebo spíše k objektivnějšímu a řekněme mužnějšímu pohledu? Může jim český volič věřit, že jejich odvaha není odvozená hlavně od našeho členství v NATO? Také s vládní odpovědností by si na Rusko tolik vyskakovali?

Druhou vrstvou zvláštní intenzity takřka všeobecného odporu vůči Rusku u nás jsou nepochybně historické reminiscence. Byť ne tak intenzívní, ale druhově stejné jako ty polské. Byli jsme oběť. To je pravda, ale i oběť hledá s viníkem smír, protože oba zůstali naživu. Snad ostražitý, ale důstojný smír. Pokud si nepřipustíme, že Rusové mají jiné hranice a zájmy, pak je maření smíru chybou naší strany. Chybou oběti, která žije v minulosti a má neuspokojenou potřebu odvety. Jako Poláci, které lze ovšem vzhledem k účtům s Ruskem chápat mnohem lépe. Polsko-ruská hra je ale o neuvěřitelný kus větší, starší a velmocenštější, než ta naše s Ruskem.

Stud za rodnou hroudu

Srovnáním s Polskem a vzpomínkami na okupaci se dostáváme k vrstvě zdůvodnění negace číslo tři. Netlačí ty v chumlu NATO pohodlně přebývající kritiky Ruska náhodou také dnes již víceméně společensky pohřbený obraz slovanství? Kde se sklon, dívat se na Rusko rovnou i jako na kulturu spatra, dnes bere? V naší novodobé příslušnosti k západu formou členství v EU? To ono akceleruje naše vzdalování se Rusku a někdejší středoevropské identitě? Zakrývací dušování se obdivem k ruskému umění zde příliš neobstojí. Prostoduší Rusové u nohou cara Putina, praví ústy Michala Kubala takový Horizont na ČT 24, a to prakticky každý večer.

Komplex oběti je nicméně v zásadě dost pochopitelný. Lze chápat i politicky povinné a utilitární chlapáctví uvnitř NATO a EU, radost ze sankcí apod., v silnější partě, než je Rusko. Ale poněkud smutné je obnažené zapírání naší ne tak úplně západní identity, které je v probíhající protiruské kampani hlubším svorníkem. Připomíná stud kluka z vesnice za rodnou hroudu. Za dobré ruské, slovanské v nás, tj. určitou skromnost a beziluzornost. Tím smutnější, že jsme po desetiletí po Rusku a SSSR pošilhávali a do východního područí nakonec vlezli v podstatě dobrovolně.